1980-1981: Omezení rvaček
Před zahájením sezóny bylo přijato nové pravidlo. Při nerozhodném výsledku se ligový zápas prodlouží o pět minut. Jestliže ani v této době nepadne rozhodnutí, zůstává nerozhodný výsledek v platnosti. Klauzule byla přijata se značnými rozpaky. Ostře, ale neúspěšně proti ní vystoupilo sdružení hráčů NHL. Druhá změna se dotkla nejožehavějšího problému NHL, rvaček. Začnou-li se dva hráči prát, musí ostatní okamžitě odjet do předem určeného prostoru, jinak inkasují osobní trest a pokutu 100 dolarů. NHL se snažila touto cestou veřejnosti ukázat, že se napříště chce vypořádat s výstřelky některých hráčů.

Na tomto místě je vhodné si o rvačkách, kterými je NHL ostatně proslulá, povědět trochu víc. Enormní fyzické nasazení a neustálý kontakt v podobě bodyčeků, strkání a úderů holí vedou u hráčů k určitému stupni vnitřního podráždění. U některých se pomalu hromadí vztek a potom někdy stačí nepříliš ostrý zákrok, aby hráč explodoval, odhodil rukavice a zahájil bitku.

Když k tomu dojde, nedá se v žádném případě mluvit o nějaké atrakci pro diváky. Profesionálové dávají do každé rvačky všechny své síly a mlátí kolem sebe většinou až do chvíle, kdy je vztek přejde. Někdy to odnese pár zubů, jindy zlomený nos, ale to jsou v hokeji přijatelná zranění. Vedení NHL nemělo proto po dlouhou dobu proti bitkám námitky. Ovšem, pokud se boxovalo bez rukavic. Hráč, který jako zbraň použil hokejku, byl vždy tvrdě stíhán. Bývalý předseda Clarence Campbell zaujímal k potyčkám zcela jednoznačné stanovisko: "Rvačky jsou pojistný ventil. Dokud se hráči perou bez rukavic, je všechno v pořádku. Kdybychom jim to zakázali, časem by některý z nich pozvedl na soupeře hůl – a toho se bojím."

Věděl, co říká. V šedesátých letech se odehrála ve Western Hockey League otřesná bitka mezi Larry Zeidelem z týmu Edmonton Flyers a Jackem Evansem z klubu Saskatoon Quakers. Začala tím, že Evans uhodil Zeidala holí. Ten rovněž odpověděl úderem. Potom se na sebe vrhli jako gladiátoři. Když zlámali hokejky, začali se jejich zbytky bodat do tváří. Po chvíli se tloukli pěstmi, upadli na led. Teprve tehdy je rozhodčí od sebe odtrhli. Vzápětí si Zeidel všiml, že je víc zkrvavený než jeho protivník. Vytrhl se svému strážci, sebral zbytek hole a ještě jednou praštil Evanse do hlavy. O několik minut později na ošetřovně prohlásil: "Evans měl štěstí, že jsem při poslední ráně uklouzl, jinak bylo po něm!"

V roce 1967 došlo k dalšímu incidentu. V přípravném zápase St. Louis – Boston Bruins prorazil Wayne Maki bostonskému obránci Tedu Breenovi holí lebku. Zranění si vyžádalo několik složitých operací a lékaři se dlouho neodvažovali říci, jestli postiženému zachrání život. Nakonec se Green vrátil do NHL, ale z potyčky si odnesl na hlavě památku v podobě platinové destičky.

Osobní napadení bývá občas součástí zastrašovací taktiky. Každý tým NHL má svého "zlého muže". Jeho neúspěch v pěstním souboji mívá často nečekaný dopad na výsledek mužstva. Svědčí o tom příhoda z roku 1965. V pátém zápase finálové série o Stanleyův pohár mezi Montrealem Canadiens – Chicagem Blackhawks se do sebe pěstmi pustili domácí John Ferguson s Erikem Nesterenkem. Rvačka trvala skoro čtvrt hodiny a Ferguson uštědřil Nesterenkovi jeden z největších hokejových výprasků NHL. "Černí jestřábi" tím byli tak vyvedeni z míry, že Montreal hladce dotáhl sérii do vítězného konce.

Vývojem a určitou kultivací hokeje počínání "zlých mužů" pozbývalo na významu. Nicméně, zavzpomínejme na ty, kteří patřili k nejproslulejším…

Obránce Eddie Shore byl snad vůbec nejtvrdším hokejistou v historii NHL. Když v roce 1929 přišel poprvé do Bostonu, obránce Bill Coutu ho chtěl vyzkoušet. Nejprve se pustili do sebe pěstmi, žádný z nich však nespadl na led. Pak se proti sobě vrhli hlavami a veterán se skácel. Shore zvítězil, ale měl levé ucho roztržené odshora dolů. Musel se podrobit bolestivé operaci, dal však všem na vědomí, co je zač. Za Bruins hrál do roku 1939. Jeho brutální útoky na protihráče často připomínaly volný styl. Sám měl čtrnáctkrát zlomený nos, pětkrát přeraženou sanici a ztratil většinu zubů. "Pyšnil se" celkem 578 stehy po celém těle. V roce 1933 těžce zranil protihráče v Torontu. Incident vyvolal domácí Red Horner, který srazil Shoreho na mantinel. Ten se rozzuřil, rozjel se a omylem poslal na led Ace Baileyho. Na srážku nepřipravený hráč upadl na hlavu a s prasklou lebkou byl převezen do nemocnice. Život mu zachránila složitá operace, hokej však už nikdy nehrál.

Dalším v řadě je Red Horner, v letech 1928-40 hokejista Toronta. Od roku 1933 byl nejtrestanějším hráčem nepřetržité osm sezón po sobě. V roce 1935 ustavil rekord – 167 trestných minut ve 43 zápasech. Byl "prvotřídním" partnerem při všech bitkách a stal se nejnenáviděnějším hráčem ligy.

Bill Ezinicky začal hrát NHL za Toronto v roce 1944 a skončil v New Yorku v roce 1955. Diváci mu dali přezdívku "Divoký Bill". Svedl několik krvavých bitek a ne ve všech vyhrál. Například Ted Linsay ho úderem holí do hlavy na několik dlouhých vteřin "uspal", kromě toho mu zlomil nos a způsobil tři tržné rány, které spravilo 19 stehů. Jindy Ezinicky vyrukoval na Maurice Richarda, když chtěl pomstít faulovaného hráče. Srazil "Raketu" Richarda na led, skočil na něho a pěstmi tloukl do obličeje. Posléze pokračoval ve stoje, ale Richard měl poslední slovo, udeřil Ezinického holí do hlavy – tekla krev a lékař šil osm stehů.
Ted Linsay si vysloužil přezdívky "Terrible Ted" – hrozný Ted, později "Scarface" – děsná tvář, působil v Detroitu a Chicagu. Měřil 170 cm a proto si na něho zpočátku hodně hráčů troufalo. Ted byl hrubý při hře i při slovních potyčkách. Za sedmnáct sezón sehrál v NHL 1201 utkání a na trestné lavici strávil 2002 minuty. Miloval rvačky a odnesl si z nich na památku více než čtyři stovky stehů na obličeji.

Incidenty v zápasech NHL později nabývaly takových rozměrů, že státní prokurátoři v některých kanadských provinciích nařídili policejním sborům zajistit každého, kdo se při hokejových zápasech proviní úmyslnou hrubou hrou.

A tak došlo začátkem února 1976 k prvnímu soudnímu přelíčení. Dan Maloney z Detroitu Red Wings musel před tribunálem v Torontu vysvětlovat, proč při utkání s Maple Leafs udeřil několikrát protihráče Briana Glennieho ležícího na ledě. O něco později stál před soudem Dave Forbes, který úmyslně napadl holí bývalého reprezentanta Henry Bouchu a způsobil mu těžké zranění oka.

Provinilci nicméně odcházeli od soudů jen s morálním napomenutím, z něhož si moc nedělali. Mnohem vážnější byla hrozba televizních společností, že zruší své smlouvy s NHL a WHA a přestanou vysílat přenosy ze zápasů, nezmění-li se chování hokejistů.

Vraťme se ale zpět k průběhu sezóny. Krátce po Howeově odchodu, přesně 4. června 1980, se NHL loučila znovu. Tentokrát s jedním z klubů. Atlanta Flames se totiž přestěhovala z USA do Kanady, přesněji do Calgary, a změnila proto název na Calgary Flames. Pak pokračoval pravidelný koloběh NHL, ve kterém si nejlépe vedli New York Islanders, kteří se už zcela vymanili ze svých finančních problémů. Po dramatickém průběhu play off se "Ostrované" prosadili i do finále poháru, kde proti nim stanul překvapivý soupeř, Minnesota North Stars. "Severní hvězdy" však neměly sebemenší šanci a Stanley Cup si podruhé za sebou přisvojili Islanders. V jejich řadách zářil i nejlepší střelec sezóny NHL Mike Bossy, který se opět přiblížil rekordu Phila Esposita v počtu vstřelených branek. I tentokrát však Espositův rekord odolal. Neodolal už ale jeho rekord v počtu bodů za sezónu. Ten překonal Wayne Gretzky ziskem 164 bodů za 62 branek a 102 asistence. Tím zároveň vyrovnal Orrův rekord v počtu přihrávek dosažených během jedné sezóny. Oba tito překonaní bývalí hráči Boston Bruins se už na svého přemožitele dívali jen z tribuny. Bobby Orr už s kariérou skončil a Phil Esposito se s NHL rozloučil právě v této sezóně.

1981-1982: Pohárový hattrick Islanders
Před zahájením 65. ročníku NHL se zjistilo, že v minulé sezóně výrazně stouply cestovní náklady, například hráči Los Angeles Kings nalétali za svými soupeři 105 tisíc kilometrů. V rámci úspor byla proto mužstva přerozdělena tak, aby k sobě měla v jednotlivých divizích co nejblíže.

Nové složení divizí a konferencí bylo následující:

Prince of Wales Conference:
Adamsova divize: Boston Bruins, Buffalo Sabres, Hartford Whalers, Montreal Canadiens, Quebec Nordiques.

Patrickova divize: New York Rangers, New York Islanders, Philadelphia Flyers, Pittsburgh Penguins, Washington Capitals.

Clarence Campbell Conference:
Smytheova divize: Calgary Flames, Colorado Rockies, Edmonton Oilers, Los Angeles Kings, Vancouver Canucks.

Norrisova divize: Chicago Black Hawks, Detroit Red Wings, Minnesota North Stars, St. Louis Blues, Toronto Maple Leafs a Winnipeg Jets.

Současně se zvýšil počet utkání mezi mužstvy ve skupině, ale protože bylo potřeba zachovat počet osmdesáti ligových zápasů pro každý tým, vznikl při nestejném počtu týmů ve skupinách asymetrický rozvrh hracího plánu. V Adamsově, Patrickově a Smytheově divizi (pět týmů), měla hrát mužstva s celky stejné skupiny vždy osm utkání: čtyři doma a čtyři venku. S každým klubem v jiné divizi pak pouze tři utkání. Výhoda domácího prostředí ve dvou zápasech se měla po roce střídat. V Norrisově divizi (šest klubů) se soupeři utkali v skupině pouze sedmkrát, přičemž výhoda čtyř zápasů na domácí půdě se po roce změnila. Proti týmům ostatních skupin sehráli také po třech zápasech. I při tomto komplikovaném rozdělení bylo zachováno pravidlo celkového počtu čtyřiceti domácích zápasů. Změny nastaly i ve Stanley Cupu. Dříve určoval jeho účastníky počet bodů dosažených v lize, bez ohledu na divizní příslušnost. Nyní poprvé proběhla úvodní kola poháru v rámci divizí a týkal se prvních čtyř týmů. Bylo stanoveno, že držitelem Prince of Wales Trophy a Clarence Campbell Bowl se od nové sezóny stává vítěz finále konference v play off, tedy finalisté Stanley Cupu.

Změnu doznala také Vezina Trophy. Dříve ji dostal brankář mužstva s nejnižším průměrem obdržených branek, který odchytal minimálně pětadvacet utkání za sezónu. Starý systém byl dlouho kritizován a vrcholem byla předchozí sezóna, kdy trofej vyhráli dokonce tři (!) brankáři z Montrealu: Richard Sevigny, Michel Larocque a Dennis Herron. Přitom Laroque byl v době udělení trofeje už hráčem Toronto Maple Leafs. Od nového ročníku měla mít proto Vezina Trophy jen jednoho vítěze voleného reportéry NHL.

V samotné soutěži si opět nejlépe vedli "Ostrované" z New Yorku a to i přesto, že Edmonton nastřílel rekordních 417 branek. Na tomto rekordu se výrazně podílel Wayne Gretzky, autor 92 branek. Tímto výkonem Gretzky překonal o šestnáct branek jedenáct let starý rekord Phila Esposita. Navíc Gretzky jako první hokejista NHL překročil hranici 200 bodů v sezóně a to výkonem 212 bodů. Nicméně ani to Edmontonu nepomohlo k lepší než druhé pozici v ligovém bodování. Všichni právem očekávali souboj dvou prvních týmů ve finále poháru, ale Oilers nečekaně klopýtli už v prvním kole play off s Los Angeles a tak se překvapivým finalistou a současně i držitelem Clarence Campbell Bowl stali Vancouver Canucks. Proti nim však stanuli právě Islanders, kteří nedali Vancouveru nejmenší šanci a po vítězství 4:0 na zápasy už potřetí za sebou získali Stanley Cup.

Podle původního klíče Vezina Trophy byl vyhodnocen držitel nové trofeje Bill Jennings Trophy, určené pro brankáře nejlépe bránícího mužstva. Jejími prvními držiteli se stali Dennis Herron a Rick Wamsley z Montrealu.

Největší návštěvy v té době vykazoval Edmonton: na čtyřicet utkání, v nichž zářil Wayne Gretzky, se přišlo podívat 699 600 diváků. Největší nárůst návštěvnosti zaznamenal tým Quebec Nordiques. V porovnání s předchozí sezónou to bylo o 118 tisíc fanoušků více. Statistikové také spočítali průměrný počet diváků na jedno utkání NHL této sezóny: 13 541.

1982-1983: Dynastie Islanders na vrcholu
Peter Gilbert, majitel Colorado Rockies, prohospodařil v minulé sezóně čtyři miliony dolarů a proto se snažil klubu zbavit. Správní rada NHL dala souhlas k přestěhování klubu z Denveru do East Ruthefordu ve státě New Jersey. Mužstvo koupila skupina podnikatelů a pod názvem New Jersey Devils zdomácnělo v hale Meadowlands Arena. Její hlediště pojme téměř 21 tisíc diváků. Přesun mužstva do oblasti New Yorku vedl ke změnám ve složení divizí. Devils přešli do teď už šestičlenné Patrick Division. Norris Division opustili Winnipeg Jets, kteří nahradili ve Smythe Division odstupující Colorado. Majitel se změnil i v Detroit Red Wings. Klub koupil za devět milionů dolarů Mike Ilitch. "Rudá křídla" hrála i nadále v Detroitu. Původní majitel Bruce Norris zůstal vlastníkem haly Joe Louis Arena. Po těchto rošádách se mužstva, která na zápasové soupisce směla mít nově dva gólmany a dvacet hráčů v poli, pustila do další sezóny NHL.

Základní otázka mezi odborníky i fanoušky zněla: Edmonton nebo Islanders? Tyto dva týmy jasně dominovaly minulé sezóně a byly favority i pro tu nadcházející. Velkým překvapením proto bylo vítězství Bostonu Bruins v základní části NHL. V poháru se však plně prosadily oba favorizované týmy a po jejich finálovém duelu se už ze čtvrtého zisku Stanley Cupu radovali hráči New York Islanders.

Sezóna to navíc byla opět velmi zdařilá i finančně. Průměrná návštěvnost se vyšplhala na 13 750 diváků na zápas a to i přesto, že se v Calgary do stále vyprodané haly Corral vešlo jen 7242 lidí. Pro další sezónu však "Plameny" chystaly novou halu Saddledome s 18 500 sedadly.

1983-1984: Suverénní Edmonton Oilers
Také v dalším ročníku se ve finále Stanley Cupu střetli New York Islanders a Edmonton Oilers, ale tentokrát byli už úspěšnější "Olejáři", kteří byli ostatně naprosto suverénní v celé sezóně, když nejenže vyhráli základní část NHL, ale opět posunuli rekord v počtu vstřelených branek, až na hranici 446. Edmonton kraloval soutěži útočnou hrou a její zásluhou se Stanley Cup po čtyřech letech znovu stěhoval do Kanady. Stejně jako Wayne Gretzky jej poprvé nad hlavu zvedal i českobudějovický reprezentant Jaroslav Pouzar.

Hokejisté Edmontonu byli v této sezóně skutečně famózní. Gretzky už potřetí za sebou získal titul nejlepšího střelce NHL, když tentokrát nastřílel 87 branek a v Art Ross Trophy podruhé překročil hranici 200 bodů, čímž si zajistil už čtvrtý zisk této trofeje. Kromě toho v jedenapadesáti zápasech za sebou bodoval a 153 body za 61 branku a 92 asistence vytvořil další rekord NHL. Není proto divu, že o něj byl neobyčejný zájem. New York Rangers za přestup nabídli dokonce 12 milionů dolarů, ale Gretzky i nadále zůstal v týmu, jemuž od začátku sezóny dělal kapitána a v němž mu skvěle sekundoval obránce Paul Coffey, který se čtyřiceti vstřelenými brankami v jednom ročníku dostal na druhé místo mezi všemi obránci historie NHL. Hokejisté Edmontonu si nejlépe poradili i s novým pravidlem, stanovujícím prodloužení ligového zápasu o pět minut v případě nerozhodného výsledku s uplatněním náhlé smrti. Podle nepsaného pravidla tedy manažerovi Edmontonu a současně i jeho koučovi náleželo právo být hlavním koučem týmu Kanady na blížícím se třetím ročníku Canada Cupu 84, na kterém se ale už neobjevili Tony Esposito a Bobby Clarke, dvě hvězdy prvních dvou ročníků a samozřejmě i NHL. Craig McTavish, střední útočník Boston Bruins, byl odsouzen k jednoletému odnětí svobody, neboť pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu, při níž usmrtil druhou osobu. Po odpykání trestu pokračoval v hokejové kariéře v celku Edmonton Oilers.

1984-1985: Přichází Mario Lemieux
Ihned po skončení Canada Cupu se rozběhl kolotoč dalšího ročníku NHL, obohacený o dvě nová pravidla. Podle prvního z nich se udělovaly přísnější tresty pro ty hráče, kteří hráli s obličejovou maskou a zapojili se do šarvátky. Druhé pravidlo našlo své uplatnění až při play off zápasech o Stanley Cup. Stanovilo totiž, že při druhém prodloužení nedojde ke střídání stran.

Kritice byl také podroben asymetrický systém ligových zápasů. Přišlo se na to, že Edmonton prohrál ve své divizi jen tři zápasy! Nejsilnější jsou naproti tomu Adamsova a Patrickova divize. Diskusi uzavřel komentátor S. Fisher: "Kdo mohl před dvěma roky tušit, že Washington tak vzroste, že se Montreal tak zhorší a Edmonton po pěti letech v NHL vyhraje Stanley Cup?!"

Problémy způsobil rozpad Central Hockey League, nižší profesionální soutěže, která existovala jednadvacet let. V době největšího rozkvětu v ní hrálo až třiadvacet farmářských mužstev a v nich desítky hráčů NHL.

Při vstupním draftu získal Pittsburgh osmnáctiletého Mario Lemieuxe, středního útočníka týmu Laval Voisins, který v juniorské lize QMJHL překonal všechny rekordy Lafleura, Bossyho, Larouche či LaFontaina.

V průběhu sezóny uspořádal týdeník The Hockey News pro čtenáře anketu, ze které vyplynulo, že je zajímá: 1. Stanley Cup (85%), 2. Canada Cup (11%), 3. Olympijské hry (5,5%), 4. Mistrovství světa (1,5%).

Hranici hrubosti v NHL považovala většina fanoušků za přijatelnou a neměla by se podle nich jako "součást hry" potlačovat. Hokejisté i diváci se smířili s nošením přileb, ale obličejové masky hokejová Kanada zásadně odmítala. Obecenstvu se nelíbily dlouhé kalhoty k dresům, o jejichž zavedení se uvažovalo. Pětasedmdesát procent fanoušků prohlásilo, že ve Stanleyově poháru hraje příliš mnoho mužstev.

Stejně jako v minulé sezóně, byli i v této vysokými favority základní části NHL hokejisté Edmonton Oilers, ale rybník jim vypálil tým, s nímž nikdo nepočítal. Ten tým se jmenuje Philadelphia Flyers a pod vedením nového generálního manažera Bobby Clarka navázal na styl hry, který "Letcům" v polovině sedmdesátých let zajistil dva zisky Stanley Cupu. V době očisty NHL od nebezpečných a záludných zákroků se Flyers prosadili právě přehnanou agresivitou, díky níž se po pěti letech vrátili na trůn NHL. Ve své úspěšné cestě pokračovali i v poháru a nakonec stanuli ve finále proti favorizovanému Edmontonu. Z československého pohled u je toto finále vpravdě historické, neboť v obou soupeřících týmech měla své zastoupení i naše hokejová škola, přesněji řečeno česká a ještě přesněji řečeno českobudějovická. V dresu Philadelphie totiž nastupoval obránce Miroslav Dvořák a v Edmontonu jeho bývalý spoluhráč Jaroslav Pouzar. Více umění a možná i štěstí bylo nakonec na hokejkách Pouzarových spoluhráčů, kteří jako první tým z bývalé WHA dokázali Stanley Cup obhájit.

Letní období bylo poznamenáno odchodem dvou velikánů historie NHL. Guy Lafleur, velká superstar Montreal Canadiens i celé NHL druhé poloviny sedmdesátých let, oznámil, že se po čtrnácti sezónách cítí unaven. Později se však do NHL ještě vrátil. Tím druhým byl Douglas Bradford Park.

1985-1986: Dvě stě patnáct bodů
Jestliže Brad Park nepřekonal v základní soutěži Bobby Orra, v nové sezóně se to povedlo jeho zdatnému nástupci, Denisi Potvinovi, který se 20. prosince 1985 probojoval na první místo historického pořadí kanadského bodování obránců. Svým 916. bodem v kariéře překonal Orrův rekord, o němž se ještě nedávno mluvilo jako o nepřekonatelném. Ani tento počin kapitána Islanders však jeho klubu nepomohl k návratu na trůn, kam se naopak po roční pauze vrátili "Olejáři" z Edmontonu, v jejichž řadách zářili především dva střelci Kurri a samozřejmě Gretzky. Ten se sice nestal králem ligových střelců, ale jeho 52 branek spolu s neuvěřitelnými 163 asistencemi dávalo skvělý rekord 215 bodů a pochopitelně zisk Art Ross Trophy, už po šesté a dokonce v řadě za sebou.

Velikým překvapením Stanley Cupu bylo proto vyřazení suverénních Oilers ve čtvrtfinále klubem Calgary Flames, který rozhodně nepatřil mezi favority. Vyřazení Edmontonu však Calgary otevřelo cestu do finále, kam se po sedmileté pauze dostali Montreal Canadiens a tak se kanadští fanoušci po devatenácti letech dočkali opět ryze národního finále. Zkušenější Canadiens se v něm nakonec prosadili více, čímž získali už dvacátý třetí Stanley Cup pro svůj klub. Zároveň tím symbolicky uctili památku Jacquese Planta, který 27. února 1986 nečekaně zemřel.

1986-1987: NHL versus SSSR
Vítězství Montrealu ve Stanley Cupu bylo velkým překvapením už proto, že se tradiční zastánce defenzivního pojetí prosadil v době vyloženě ofenzivní hry, ale následující sezóna už byla takových to překvapení prostá a podle všech předpokladů se na čele NHL usadili opět Edmonton Oilers a i když s potížemi, přece jen získali svůj třetí Stanley Cup. Pochopitelně se proto kádr Oilers stal osou národního týmu pro čtvrtý ročník Kanadského poháru.

Ještě předtím však proběhla další ze sérií NHL versus SSSR. Podobně jako při Challenge Cupu v roce 1979 se i tentokrát utkání odehrála v pravidelném termínu zápasů All-Star. Rendez-Vous, jak byl akce nazvána, se konala jen na dva zápasy. Šéfem týmu NHL byl montrealský kouč Jean Perron a jednu šestici volili opět diváci. Perron však na mínění laiků nic nedal a z divácké šestky povolal jen dva hráče. Brankář Clint Malarchuk, stejně jako obránci Paul Coffey a Mark Howe se spolu s křídelním útočníkem Mikem Bossym do Perronova výběru nevešli. Zájmy široké veřejnosti reprezentovali jen Mario Lemieux a Michael Goulet.

Ve dvou utkáních nakonec NHL reprezentovali: gólman Grant Fuhr - obránci Chris Chelios, Rick Green, Rod Langway, Ray Bourque, Doug Wilson, Mike Ramsey, Ulf Samuelsson, Norman Rochefort - útočníci Wayne Gretzky, Esa Tikkanen, Jari Kurri, Mark Messier, Glenn Andersson,  Michel Goulet, Mario Lemieux, Claude Lemieux, Dave Poulin, Dave Hawerchuk, Kevin Dineen a Kirk Muller. Ve dnech 11. a 13. února 1987 v Quebecu NHL nejprve zvítězila 4:3 a pak podlehla 3:5. O to více zájmu se pak soustředilo na podzimní turnaj Canada Cup 87.

1987-1988: Brankářův gól!
Blížící se sezóna měla mít po Kanadském poháru ještě jeden mezinárodní vrchol. Zimní olympijské hry 1988 v kanadském Calgary. Poprvé se jich směli účastnit i profesionálové a tak se celá Kanada připravovala na tuto událost a čekala, zda NHL přeruší poprvé v historii svůj kolotoč nebo alespoň uvolní některé své hvězdy. Hokejové boje se odehrávaly v Olympic Saddledome, nové krásné aréně, ve které pravidelně nastupují k ligovým zápasům místní Flames. Ti si kvůli olympiádě musely poněkud přeházet program svých zápasů, ale to bylo bohužel jediné, co NHL pro úspěch hokejistů javorového listu udělala. Pokud se před sezónou a v jejím průběhu hovořilo o startu mnoha známých profesionálů v čele s Waynem Gretzkym, zásahem vedení NHL tento kanadský sen padl. Olympijský tým se musel spokojit jen s několika hráči, kteří dali před sezónou přednost angažmá v reprezentačním dresu před dresem některého z klubů NHL.

Ale vraťme se zpět na kolbiště NHL. Calgary Flames jakoby několika zápasová absence domácího prostředí prospěla a Flames se celkem nečekaně stali vítězi základní části NHL. Pokles Edmontonu byl způsoben jednak nejasnými vztahy hráčů s vedením týmu a taktéž delší absencí zraněného Gretzkyho, který tak po dlouhých letech přepustil své místo na trůnu nové hvězdě NHL. Tou nebyl nikdo jiný než Mario Lemieux, hrdina Kanadského poháru 87. Ve Stanley Cupu už však Gretzky nastupoval a zasloužil se o další zisk poháru pro "Olejáře", kteří si ve finále poradili s dosti překvapivým soupeřem z Bostonu. V jejich řadách působil "exedmontoňan a exolympionik" Andy Moog, ale ani jeho zkušenost se soupeřovými útočníky nepřinesla Bruins ovoce v podobě zisku vysněného poháru.

Největší rarita uplynulé sezóny se povedla brankáři Philadelphie Flyers Ronu Hextallovi a to zápisem do střelecké listiny hokejové historie! Těsně před koncem utkání s Boston Bruins za stavu 4:2, trefil při power play soupeře jeho opuštěnou branku. Stal se tak prvním brankářem NHL (ne-li na světě), který vstřelil regulérní gól.

1988-1989: Přestup století
Jako bomba vybuchal 9. srpna 1988 senzace v podobě přestupu Wayna Gretzkého. Jeho přechod do Los Angeles sice zarmoutil edmontonské příznivce, ale přispěl k větší vyrovnanosti NHL. Ve stínu tohoto "přestupu století" zůstal i nečekaný návrat Guy Lafleura, který po čtyřech letech opět naskočil na led NHL a to v dresu New York Rangers, kterým podepsal dvouletou smlouvu. A jsme-li u New Yorku, nelze se vyhnout Islanders, kteří se před touto sezónou loučili se dvěma svými oporami osmdesátých let, Denisem Potvinem a Mikem Bossym.

Bez dvou hvězd tak NHL pokračovala v další sezóně. Do problémů s alkoholem se dostali dva hráči Detroit Red Wings: Bob Probert a Petr Klíma, kteří byli posléze posláni do farmářského týmu. Kouč Demers situaci komentoval slovy: "Jediný způsob, jakým se dostanou zpět do detroitské haly, je koupě vstupenky do hlediště!" Pravý křídelní útočník Minnesoty North Stars Dino Ciccarelli byl odsouzen k pokutě 1000 dolarů a jednomu dni vězení za napadení torontského obránce Luke Richardsona.

Wayne Gretzky sice novému klubu pomohl k lepším výsledkům, ale sám se musel opět sklonit před střeleckými schopnostmi Maria Lemieuxe, který zůstal jen jediný bod pod dvousetbodovou hranicí. Ani to však jeho Pittsburghu nepomohlo k účasti v play off, kde se naopak velmi dařilo vítězi NHL Calgary Flames. "Plameny" se probojovaly až do finále, kde na ně čekal stejný soupeř jako v roce 1986, Montreal Canadiens. Ačkoli v brance Canadiens zářil Patrick Roy, držitel nové trofeje, Trico Goaltender, určené pro brankáře s nejvyšším procentem úspěšnosti, zář "Plamenů" z Calgary byla jasnější. Po dramatické finálové sérii získaly Flames svůj první Stanley Cup a to poměrem 4:2 na zápasy. Mužstvo bez hvězd tak slavilo zasloužený úspěch, kterého se ve své kariéře nedočkal hráč Marcel Dionne, který bezesporu hvězdou byl a který se s NHL v tomto roce rozloučil.

1989-1990: 1851 bodů "Velké jedničky"
Nečekaným vítězem vyrovnané NHL se stali Boston Bruins, kteří jako jediní překročili stobodovou hranici. Tato sezóna by se dala nazvat návratem Velké šestky, protože vítězství v divizi si po čtyřiceti letech vybojovali hokejisté New York Rangers, ale v play off se už tolik neprosadili. Tam se ve finále utkal vítěz ligy Boston Bruins s Edmontonem Oilers, v jehož dresu se mimořádně dařilo Marku Messierovi. Ten získal Hart Trophy i Lester B. Pearson Award a byl tedy nejplatnějším hráčem jak podle názoru reportérů, tak i svých kolegů. Jako kapitán pak dovedl svůj tým k pátému triumfu ve Stanley Cupu. Edmonton tak dokázal, že může být úspěšný i bez Gretzkyho. Ve finále Stanley Cupu došlo k ještě jedné zajímavé události a současně k vytvoření dalšího rekordu. První finálový duel totiž trval 115 minut 13 vteřin a stal se nejdelším finálových zápasem historie poháru. Nás může těšit, že jej ukončil československý reprezentant a ve finále hráč Oilers, Petr Klíma.

Wayne Gretzky se opět vrátil na trůn kanadského bodování. K zisku Art Ross Trophy mu stačilo "pouhých" 142 bodů. Důležitější ale bylo, že 15. října 1989 v Edmontonu překonal historický rekord Gordie Howea v počtu bodů získaných za celou kariéru v NHL. Stalo se tak tři sekundy před koncem normální hrací doby, kdy z přihrávky spoluhráče D. Taylora překonal domácího brankáře B. Ranforda a vyrovnal stav utkání na 4:4. Utkání bylo v zápětí přerušeno slavnostním ceremoniálem, kterého zúčastnili významné osobnosti jak NHL tak Gretzkyho osobního života: John Ziegler (předseda NHL), Gordie Howe, Bruce MacNall (majitel Kings), Gretzkyho rodiče a manželka Janet. V krátké řeči Gretzky poděkoval všem fanouškům a spoluhráčům, kteří se na rekordu podíleli. V prodloužení přidal Gretzky ještě jednu branku, čímž rozhodl utkání zcela ve prospěch hostujících Kings. Gordie Howe, který byl rekordmanem od 16. ledna 1960, kdy překonal do té doby nejlepší výkon Maurice Richarda: 946 bodů, nasbíral za dvacet šest sezón v NHL 1850 bodů. Potřeboval k tomu 1767 utkání. Gretzky jich potřeboval o téměř tisíc méně: 780 za pouhých jedenáct sezón. Králem ligových střelců se však nestal. Tam byl nejúspěšnější hráč St. Louis Blues Brett Hull, syn slavného bombarďáka Bobby Hulla. Brett se tak stal prvním synem historie NHL, který dokázal obhájit pozici svého otce. Navíc totéž dokázal v Lady Byng Trophy, kterou jeho otec získal v roce 1965.

Tento rok měl mimořádný význam z hlediska účasti našich hokejistů v nejvyšší kanadsko-americké lize. Změna režimu po listopadu 1989 odstranila dřívější bariéry v přestupech kvalitních hráčů z naší ligy do NHL. Ročně bylo kanadsko-americkými kluby draftováno okolo osmi našich hráčů. První draft po "sametové revoluci" zaznamenal explozi. Na seznamu bylo dvaadvacet našich hokejistů. Petr Nedvěd (Vancouver) jako č. 2 a Jaromír Jágr (Pittsburgh) jako č. 5.

Otevřely se i brány sovětským, později ruským hráčům. Měli však brzy problémy z odlišného životního stylu. Tyžnych putoval do farmy Edmontonu hned po tréninkovém táboře. Časem ho do nižší soutěže následovali Starikov (New Jersey) a Prjachin (Calgary). Osmatřicetiletý Balderis proseděl většinu zápasů na střídačce Minnesoty. Mylnikov chytal v Quebecu pouze pětkrát. Neoslnil ani známý Krutov ve Vancouveru. Larionov ve stejném týmu si vedl lépe a držel se v horní polovině bodování mužstva. Kritizováni byli slavní obránci Fetisov a jeho letitý spoluhráč Kasatonov, oba New Jersey Devils. Výjimkou byl uprchlík Mogilnyj, který v Buffalu nezklamal, i když zpočátku vzbuzoval pozornost zejména žádostmi o ten či onen sportovní vůz. Očekávání splnil Makarov v Calgary Flames, ziskem Calder Trophy pro nejlepšího nováčka: s obránci si na ledě dělal, co chtěl a stal se tvůrčím duchem prvního útoku Flames, v němž nastupoval s Nieuwendykem a Robertsem. Díky vysokému počtu asistencí se zpočátku držel hodně vysoko v tabulce nejproduktivnějších hráčů, časem však poněkud vyklidil pozice. Zvlášť poté, co mu kouč Crisp domluvil, aby si kluziště nepletl s jednosměrnou ulicí a začal také bránit.

1990-1991: Stanley Cup pro Pittsburgh
1979 bodů měl na začátku sezóny na svém kontě Wayne Gretzky a bylo jen otázkou času, kdy překoná jako první hokejista historie NHL bájnou hranici 2000 bodů. Gretzky potřeboval jen deset zápasů, aby v souboji svých Kings s Winnipegem, ve svém 857. zápase v NHL, asistoval po 1316., což spolu s 684 brankami dávalo očekávaný součet 2000 bodů.

V soutěži NHL se nejvíce dařilo, a to dosti překvapivě, chicagským Blackhawks, kteří však senzačně vypadli hned v prvním kole poháru s Minnesotou, outsiderem play off. Ta pak ve druhém kole vyřadila i druhý tým základní části NHL, St. Louis Blues na čele s Brettem Hullem. Ten se stal opět nejlepším střelcem ligy a navíc držitelem Hart Trophy pro nejlepšího hráče. Minnesota se nakonec probojovala až do finále poháru, kde na ni čekal další překvapivý finalista, tým Pittsburgh Penguins. Mužstvu "Tučňáků" se po dramatickém průběhu podařilo poprvé v jeho historii vybojovat Stanley Cup. Navíc svým posledním vítězstvím 8:0 vytvořilo rekordní výsledek finálového zápasu. V dresu Penguins slavil velký návrat Mario Lemieux, více než půl sezóny si léčící bolavá záda. Zvrat po jeho návratu na led vynesl Pittsburgh nejen na čelo Patrick Division, ale i k triumfu v poháru. Finále bylo historické ještě z jednoho pohledu. Poprvé v historii finále Stanley Cupu proti sobě nastoupily týmy, které dosud pohár nezískaly. Minnesota už sice ve finále byla, ale v roce 1981 ztroskotala na New York Islanders.

Penguins se svým vítězstvím stali teprve patnáctým klubem, kterému se podařilo vybojovat nejcennější pohár. Pohár, na jehož plášti je pětkrát vyryto jméno Guy Lafleur, jméno čtyřicetiletého veterána, jenž se s NHL po této sezóně rozloučil.

V této sezóně znovu prudce zesílil tlak na rozšíření NHL. Zájem projevilo dokonce třicet lokalit! Detroitská společnost Compuware, zastoupená bývalým brankářem NHL Jimem Rutherfordem, dospěla až k úvaze o možném založení obdoby WHA. Počáteční investice kolem 30 milionů dolarů, plus 12 milionů za hráče a minimálně tři miliony roční ztráty v nejbližších třech letech většinu adeptů neodradily. Proto vedení NHL nechtělo riskovat případnou vážnou kolizi a rozhodlo se pro rozšíření ligy. Tři týmy do konce sezóny 1992-93 a následně další.

Zájemci museli prokázat, že disponují 50 miliony dolarů. Museli předložit obsáhlou přihlášku (Ottawa ji koncipovala na 800 stran) a zaplatit sto tisíc dolarů režie. Komise měla zkoumat všechny přihlášky po dobu osmi týdnů. Přihlásilo se jedenáct uchazečů. Phoenix se vzdal hned v úvodu. Nebyl totiž schopen splnit počáteční požadavky. Dva kandidáti se přihlásili ze San Diega. Následovaly Houston a Miami, jejichž zájmy hájil bývalý skvělý obránce Brad Park. Dalším byl Rutherfordův St. Petersburgh a Phil Esposito zastupoval Tampa Bay. Nechyběly Seattle, Milwaukee a Hamilton. Zvláštní postavení patřilo Ottawě, která poukazovala na slavné tradice Senators, kteří v letech 1917-34 devětkrát vyhráli Stanleyův pohár.

Nakonec byly přijaty San Jose, Ottawa a Tampa Bay. Dále bylo rozhodnuto, že rozšiřování bude plynule pokračovat až do počtu osmadvaceti mužstev. Vítězové vstupovali ve dvou vlnách. Jako první San Jose Sharks v sezóně 1991-92. To vděčí za své mimořádné postavení manévru George a Gordona Gundových, kteří sem chtěli přestěhovat svůj tým Minnesota North Stars. Minnesota se ale mezitím stala Mekkou amerického hokeje a o hru v NHL nechtěla přijít. Skomírající klub podpořili podnikatelé Howard Baldwin a Moris Belzberg, kteří chtěli tým koupit. Gundové však chtěli mít také mužstvo v NHL a tak se obě strany, ovšem až po velkých tahanicích, dohodly na rozdělení dosavadních North Stars a vytvoření týmu "Žraloků v San Jose. Nejdříve se konal rozptylovací draft mateřského mužstva Minnesoty, odkud "Žraloci" dostali čtrnáct hráčů a dva brankáře. Následoval rozšiřovací draft, v němž si San Jose i Minnesota vybraly po deseti nechráněných hráčích z ostatních klubů NHL. Sharks potom dostali právo prvního výběru ve všech kolech sezónního draftu s výjimkou prvního kola, kde se volby odmítl vzdát poslední Quebec: vybíral se přeci Erica Lindrose!!! Nová hala v San Jose měla být otevřena až po sezóně 1993-94 a proto měli Sharks do té doby hrát v hale Cow Palace v San Franciscu. V klubu Minnesota North Stars došlo ještě k jedné změně a to když vypustili ze svého jména slůvko North - severní.

1991-1992: První stávka hráčů
Guy Lafleur spolu s Lanny McDonaldem, Stanem Mikitou a Tedem Lindsayem se stali patrony jubilejního 75. ročníku NHL. Ročníku, který se navíc zapsal do historie tím, že se v něm po dvanácti letech opět zvýšil počet účastníků soutěže.

Sezóna samotná však byla významná několika událostmi. Tou první se stalo odmítnutí mladé hvězdy Erica Lindrose nastoupit za klub, kterým byl získán v amatérském draftu, Quebec Nordiques. Lindros své rozhodnutí nezměnil po celou sezónu a stal se tak prvním hráčem historie NHL, který se vzepřel zavedené praxi, podle níž je vlastně každý draftovaný hráč povinen nastoupit v NHL jen za ten klub, který jej v draftu získal, samozřejmě pokud nebyl hráč mezitím prodán jinam.

Na pořad diskusí se znovu dostal "Stadion hrůzy", stařičká Boston Garden, proslulá nečekaným výpadky v dodávce elektrické energie, špatnou ventilací v šatnách, neproniknutelnou mlhou na ledě a nově i problémovou časomírou. V dramatickém utkání s Chicagem za stavu 5:4 kapitán hostů Graham při power play vyrovnal. Na ukazateli času sice svítily dvě vteřiny do konce, ale červené světlo za brankou se nerozsvítilo. Bylo blokováno, jako kdyby zápas skončil. Rozhodčí Van Hellemond proto gól neuznal a rozzuřený kouč Chicaga Mike Keenan se marně dobýval pěstmi do boxu časoměřičů. Situace se opakovala v utkání Bruins s Edmontonem. Po infarktovém průběhu vyhráli domácí 6:5 v prodloužení. Dopomohl jim k tomu sporný gól v poslední vteřině druhé třetiny (nebo později?), tentokrát rozhodčími uznaný.

Další událostí, která notně rozvířila dění kolem NHL, byla stávka všech hráčů, tři kola před koncem základní soutěže. Celých deset dní trvalo, než se zástupci hráčské asociace dohodli s vedením soutěže a k dohodě došlo až skutečně v hodině dvanácté.

Se stávkou hráčů ovšem nešlo o blesk z čistého nebe. Problémy zrály několik měsíců. Týkaly se nesplněných požadavků hráčů v otázce kolektivní smlouvy, výměny hokejistů po vypršení smlouvy a mezi hráči panovala nedůvěra k osobě prezidenta NHL Johna Zieglera. Po neúspěchu předběžných jednání byl stanoven termín stávky na 1. duben 1992 v 16.00 hod. V uvedený den hráči všech dvaadvaceti klubů hlasovali a současně jednal představitel hráčské asociace Bob Godenow s Johnem Zieglerem. Stanoviska se však nesblížila a tak byla stávka zahájena.

Peter Šťastný komentoval vyhrocenou situaci: "Nelze říci, že jsme chudí, vyděláváme dost peněz. Naše kariéra je však velmi krátká a musíme myslet na budoucnost. Neděláme to ani tak pro sebe jako pro mladé hráče, kteří teprve začínají. Nehodláme stávkovat kvůli malichernostem, jedná se o principiální věci."

Od 2. dubna se v NHL nehrálo. Situace začala být poněkud nepřehledná. Všechna jednání byla odvolána. Hráči nesměli opustit města, ale současně měli zákaz vstupu do hal, a to pod astronomickým pokutami. Vznikly i kuriózní situace, Wayne Gretzky, nejlepší hráč Los Angeles Kings a jeho přítel Bruce McNall, současný majitel klubu, se ocitli na rozdílných stranách barikády. I když společně vlastnili fotbalový tým, obchodovali a chovali koně. Zatímco McNall byl znechucen, Gretzky si nadšeně pochvaloval: "Víte, co mě přivádí k úžasu? Ta jedinečná jednota našeho rozhodování."

Stanoviska hráčů a majitelů klubů zůstávala řadu dní zcela rozdílná. Bob Godenow kritizoval postup prezidenta NHL Johna Zieglera, který si stěžoval veřejnosti na nepřiměřené požadavky hráčů a argumentoval tvrzením, že pokud by kluby přijaly požadované podmínky, přišli by jejich majitelé v průběhu nejbližších dvou let o 150 milionů dolarů.

Norman Green, majitel klubu Minnesot North Stars, vytvořil koalici liberálních majitelů, spolu s Mikem Ilitchem z Detroitu, Bruce McNallem z Los Angeles a Stanleyem Jaffem z New York Rangers. Ti byli nakloněni dohodě.

Několik dní poté skutečně hrozilo nebezpečí, že nebude-li ligová soutěž dohrána, neuskuteční se ani Stanleyův pohár. Hráči byli vázáni smlouvami a nemohli proto uvažovat ani o startu na mistrovství světa. Po deseti dnech se bariéra ale přece jenom prolomila. Hráčská asociace přijala v poměru hlasů 409:61 dvouletou kolektivní smlouvu s těmito podmínkami:

1. Hráči mají právo na zisk z prodeje hokejových kartiček.

2. Bude stanoven panel sedmi vyjednavačů při kompenzačních přestupech.

3. Věková hranice pro volné hráče byla posunuta na třicet let.

4. Prémie za play off v roce 1992 budou 7,5 milionů dolarů, v roce 1993 už 9 milionů dolarů. Minimální plat 100 tisíc, úrazové pojištění 200 tisíc dolarů, životní pojištění vzroste o 100%. NHL zvýší příspěvek na hráčskou pojistku z 8000 na 12 500 dolarů.

5. Počet utkání v základní části NHL vzroste na 84, celkově dvacet čtyři zápasů se bude hrát mimo kluziště NHL, nejspíše v Evropě a Asii.

6. Draft bude mít 11 kol.

Nakonec tedy naštěstí zvítězil zdravý rozum a tak se po dohrání základní soutěže mohl rozběhnout Stanley Cup. V něm už se nečekanému vítězi NHL, klubu New York Rangers, posílenému od začátku sezóny o Marka Messiera, tolik nedařilo a příliš se nevěřilo ani obhájci trofeje Pittsburghu Penguins. "Tučňáci" se museli před sezónou vypořádat s těžkou ranou osudu, když je navždy opustil jejich kouč Bob Johnson, miláček celého Pittsburghu. Na jeho místo přišel Scotty Bowman, nejúspěšnější kouč historie NHL, který zde dokázal navázal na své úspěchy z před třinácti lety a dovedl svůj tým k zasloužené obhajobě nejcennější trofeje. Na konci sezóny byl také ze své funkce odvolán mezi hráči nepopulární prezident NHL John Ziegler.

1992-1993: Zahnutá hůl
Po jubilejní sezóně NHL přišlo další kulaté jubileum, oslava sta let existence Stanley Cupu. Sezóna samotná byla plná zajímavých událostí a tak si připomeňme alespoň ty nejdůležitější.

Prvořadou byla změna počtu účastníků a rozšíření počtu hracích kol na rekordních osmdesát čtyři. Novými účastníky se stali Ottawa Senators a Tampa Bay Lightning. Po osmapadesáti letech se tak do soutěže několikanásobní vítězové Stanley Cupu, kteří se také hned postarali o první pořádné pozdvižení. Ve vstupním draftu si totiž Senátoři s právem první volby vybrali mladého a talentovaného útočníka Alexandra Daigla. Eminentní zájem o nadějného střelce z juniorské ligy projevovalo několik klubů, Ottawa nicméně všechny šokovala, když s nováčkem bez zkušeností podepsala rovnou pětiletou smlouvu za dvanáct miliónů dolarů. Tato obrovská částka vyvolala velkou a povětšinou negativní reakci mezi ostatními kluby. Samotní Senátoři měli ovšem tak lehkomyslně vynaložených peněz brzy hořce litovat.

Pohoršení samotných nováčků však zbudil také systém rozšiřovacího draftu, během kterého si vybírali hráče ze soupisek zbývajících dvaadvaceti mužstev. Za svých 50 milionů dolarů si mohli vybírat bohužel jen zbytky, protože kluby měly právo si chránit celkem šestnáct hráčů. K mání tak zůstali jen nezkušení mladíci, popřípadě letití veteráni. Od této chvíle měla ale NHL měla již dvacet čtyři mužstev a opět muselo dojít k přeskupování divizí a konferencí.

NHL dostala tuto podobu:

Prince Of Wales Conference:
Adamsova divize: Boston Bruins, Quebec Nordiques, Montreal Canadiens, Buffalo Sabres, Hartford Whalers, Ottawa Senators.

Patrickova divize: Pittsburgh Penguins, Washington Capitals, New Jersey Devils, New York Islanders, New York Rangers, Philadelphia Flyers.

Clarence Campbell Conference
Norrisova divize: Chicago Black Hawks, Detroit Red Wings, Toronto Maple Leafs, St. Louis Blues, Minnesota North Stars, Tampa Bay Lightning.

Smytheova divize: Vancouver Canucks, Calgary Flames, Los Angeles Kings, Winnipeg Jets, Edmonton Oilers, San Jose Sharks.

Poslední vývoj událostí přinesl změnu i ve funkci prezidenta NHL. Johna Zieglera nahradil Gil Stein, který byl nejprve zplnomocněn přechodně funkci vykonávat do ustavení nového prezidenta, ale posléze v ní byl potvrzen.

Bob Probert z Detroitu pro změnu vzhlížel s nadějí k americkému kongresu, který měl schválit novelu zákona, jež by mu opět umožnila cestovat přes kanadsko-americkou hranici. Až doposud to pro něho nebylo možné vzhledem k trestu za pašování drog, takže mohl hrát pouze na území USA.

Mezi hráči na sebe poutaly nejvíce pozornosti především tři hvězdy: hvězda budoucnosti Eric Lindros, který konečně vjel na led NHL, po tahanicích s Quebecem ovšem v dresu Philadelphie, dále hvězda minulosti Wayne Gretzky, který naopak až do 6. ledna pro zranění zad nehrál a u kterého to jeden čas dokonce vypadalo na konec kariéry, a konečně hvězda současnosti Mario Lemieux. Toho jeho tradičně bolavá záda přestala trápit a Lemieux hrál jako z partesu. Po šestatřiceti zápasech dokonce nastřádal 100 bodů do kanadského bodování. Když už se zdálo, že překoná dvousetbodové rekordy Wayne Gretzkého, přišla krutá rána. Mario Lemieux onemocněl rakovinou. NHL a s ní celý hokejový svět byli zděšeni. Naštěstí po úspěšné operaci a následné terapii se už po necelých dvou měsících Lemieux opět na led vrátil. Dokázal vyrovnat i manko způsobené čtyřiadvacetizápasovou absencí a v konečném účtování suverénně zvítězil v Art Ross Trophy. V ní stál dlouho hodně vysoko i finský pravý křídelní útočník Teemu Selänne, který se nakonec stal nejlepším střelcem ligy a se sedmdesáti šesti brankami vymazal z tabulek nováčkovské rekordy Bossyho i Petera Šťastného, který do té doby vévodil bilanci nováčků v kanadském bodování.

Při konečném účtování se i přes zmíněnou absenci Lemieuxe celkem jasně usadili na trůnu NHL pittsburghští "Tučňáci", kteří před play off věřili i ve třetí vítězství ve Stanley Cupu v řadě. Penguins však vypadli už ve čtvrtfinále a tím se otevřela šance pro nejúspěšnější klub pohárové historie Montreal Canadiens, aby i v jubilejním roce potvrdil svou historickou výjimečnost. Ve finále mu byli soupeřem hráči Los Angeles Kings, v jejichž řadách opět zářil uzdravený Gretzky. Ten v lize odehrál jen 45 zápasů a tak neměl nárok na žádnou z prestižních trofejí. Také proto si chtěl bilanci vylepšit v boji o nejcennější trofej. Hráči Canadiens však byli jiného názoru a ani vskutku fantastická hra nejlepšího hráče historie je nedokázala zastavit v cestě za už dvacátým čtvrtým triumfem ve Stanleyově poháru. Do historie NHL vstoupilo v tomto finále především druhé utkání. V něm jednak obránce Montrealu Eric Desjardins dosáhl jako prvním bek historie v play off hattrick, když současně porážku Los Angeles zapříčinila příliš zahnutá čepel hokejky Marty McSorleye.

Předáním slavné trofeje vítězi byl tentokrát pověřen komisař NHL Gary Bettman a tak se poslední prezident NHL Gil Stein po ročním, ne příliš výrazném působení v této funkci, jako první prezident historie ani nedotkl nejsvětější modly soutěže. Po svém zvolení do čela ligy se Stein podílel na reorganizaci vedení soutěže a tato reorganizace jej stála post. Funkce prezidenta totiž zanikla a do čela NHL se postavilo kolektivní vedení Rady guvernérů, kterému předsedá komisař NHL. Tím bylo zvolen, a je jím doposud, výše zmiňovaný Gary Bettman. Ten s nástupem do funkce zavedl v National Hockey League po vzoru NBA několik změn. Především se divize i konference zbavily svých pojmenování po slavných postavách historie NHL a byly pojmenovány podle místopisného pořádku. Rozsah nicméně zůstal zachován, tedy dvě konference a čtyři divize. Konference od té doby nesou označení Východní a Západní, čili Eastern a Western.

1993-1994: Konec půl století marnosti
Do soutěže, která tak čítala již dvacet šest kubů, přistoupily dva nové týmy:Anaheim Mighty Ducks a Florida Panthers. Finačními těžkostmi zmítaná Minnesota navíc opustila svoje dosavadní působiště a klub začal působit v texaském Dallasu pod názvem Dallas Stars.Samotná soutěž byla poznamenána především frontálním útokem New York Rangers na zisk Stanley Cupu. Rangers jej naposledy získali v roce 1940 a čtyřiapadesát let čekání na další triumf bylo důvodem posměšků všech soupeřů Rangers. Ti se v nově zformovaných divizích potýkali překvapivě nejvíce s týmem New Jersey Devils, který se po celkovém druhém místě ligové tabulky stal nečekaným favoritem play off. V jeho finále se však proti vítězi NHL New York Rangers postavil jeden z outsiderů, tým Vancouver Canucks, který do play off postoupil až jako patnáctý tým ligové tabulky. Ze souboje, který měl být jednoznačnou záležitostí Rangers, se stalo drama, které se rozhodovalo až v sedmém zápase, ale úspěšnější byli nakonec přece jen favorizovaní Rangers, kteří se tak po neuvěřitelných padesáti čtyřech letech dočkali teprve čtvrtého zisku Stanley Cupu své pohárové historie.

Na čelo Art Ross Trophy se po dvouleté pauze vrátil Wayne Gretzky a byl to už jeho desátý jubilejní triumf v ligové tabulce produktivity. Na opačném pólu zazářil skvělým výkony český gólman Dominik Hašek, který svými zákroky nejúspěšněji ze všech gólmanů NHL hatil střelecké pokusy soupeřů. Ten se navíc stal po dvaceti letech prvním gólmanem s brankovým průměrem na zápas pod 2,0. Za tyto výkony si po právu odnesl jak Vezina Trophy, tak i post v prvním All-Star týmu a dokonce nominaci na Hart Trophy. Stal se tak vůbec prvním českým hokejistou s individuální trofejí i nominací do týmu hvězd. Jaromír Jágr se stal pro změnu prvním českým hráčem v nejlepší desítce kanadského bodování. Jeho 99 bodů sice stačilo "jen" na desátou příčku celkového ligového hodnocení, ale stačilo na první příčku v bilanci Pittsburghu Penguins, kde se při absenci Maria Lemieuxe stal Jágr hlavní postavou. Jeden z jeho spoluhráčů Bryan Trottier se však po této sezóně už definitivně rozhodl pro odchod z NHL.

Z přehršle překonaných rekordů, které přináší každá sezóna, zaujaly tentokrát dva zvláštní. Brankář Calgary Flames Jeff Reese v jediném střetnutí se San Jose Sharks asistoval při třech vstřelených brankách svého mužstva. Naopak útočník Pat Verbeek z Hartfordu měl jiný problém. Ve třetí třetině utkání s Montrealem signalizoval rozhodčí faul hostů. V ponechané výhodě Verbeek rozehrával zpoza branky Canadiens na spoluhráče Cravena. Ten však puk nezasáhl a protože brankář "Velrybářů" Gosselin právě uvolnil své místo pro šestého hráče v poli, proskákal kotouč přes celé kluziště až do prázdné klece. Nešťastný Verbeek, kterému se totéž podařilo již před deseti lety v dresu New Jersey právě proti Hartfordu, ke svému rekordu smutně prohlásil: "Tomu se lze jen zasmát!".

Svou trochou do mlýna přispěli v této sezóně i rozhodčí. Po vzoru hráčů z roku 1992 se rozhodli i oni podpořit své mzdové požadavky vůči vedení NHL stávkou. Na přechodnou dobu se tak do arén NHL přestěhovali jejich kolegové z nižších soutěží, protože vedení NHL nemělo v úmyslu přerušit rozehranou soutěž. Problematickou situaci se posléze snažili korigovat i samotní hráči mírnějším chováním na ledě, takže po dobu "výluky" nebyl nakonec chod soutěže vážněji narušen. Obě znesvářené strany našly po čase znovu společnou řeč.