A jak vznikl dnešní název hokej (hockey)? Podle jedné verze poangličtěním starého francouzského výrazu "hoguet". Takto se nazývala zahnutá pastýřská hůl, tvarem nápadně podobná pozdější hokejce. Další verze si všímá slova "hokska", což je název staré egyptské míčové hry, podobné pozemnímu hokeji, která se ještě dnes hraje na egyptském venkově. Kanaďané však považují za nejvěrohodnější třetí verzi: indiánský název "hoghee", který znamená "bolí to". Byl výstižný: poražení v této hře byli biti holemi po hlavě.

Indiáni na ledě
První, kdo začali hrát prahokej na ledě, byli kanadští Indiáni. Používali však krátké tenké hůlky, a protože ještě neměli brusle, běhali po ledě v mokasínách.

Brusle se nejdříve objevily v Evropě. Anglická, holandská a dánská mládež se klouzala na dřevěných bruslích po zamrzlých jezerech, kanálech a řekách už v jedenáctém století. Ještě o něco dříve se jezdilo na kostech přivázaných k botám koženými řemínky. Brusle se potom dostaly s přistěhovalci i do Severní Ameriky a kolem roku 1830 už zaznamenala historie první náznaky hokeje na bruslích.

První hokejové utkání na ledě sehrály údajně v únoru 1837 Dochester Club a Uptown Club z Montrealu. Střetnutí se ale nedohrálo, neboť rozčilení fanoušci vnikli na hrací plochu poté, co dal Dochester vedoucí gól.

Další historka z roku 1855 vypráví o vojácích kanadské královské jízdy ubytovaných v Kingston Téte du Pont Barracks, kteří si při uklízení sněhu v přístavu připnuli brusle a s vypůjčenými holemi na pozemní hokej začali prohánět po očištěné ploše starý míček na lacross.

Základy organizovaného ledního hokeje položil až v roce 1878 montrealský student W. F. Robertson tím, že sjednotil pravidla hry. Vycházel z pravidel anglického pozemního bandy, která přizpůsobil hře na ledě. První zápas podle těchto pravidel byl sehrán o rok později mezi týmy studentů McGill University v Montrealu. Ačkoli pravidla mluvila o devíti hráčích, nastoupilo jich tehdy na každé straně třicet!

Vycpaní časopisem
To byl signál k prudkému rozmachu hokeje na celém území Kanady. Tato pionýrská doba byla velmi zvláštní. Okolo hrací plochy stálo dřevěné hrazení, maximálně stopu vysoké, jehož posláním bylo zabránit kotouči, aby zmizel v okolním sněhu. Branku představovaly dvě tyče, pevně zaražené do ledu a puk nahrazoval všechno, co přišlo pod ruku – plechovka od konzery, borová šiška, ale především "koňská jablka". Tato "jablka" sbírali chlapci v sobotu večer, kdy farmáři opouštěli město s vyprázdněnými vozíky. Sběrači vytrvale pochodovali za povozem, sbírali a hromadili koňský trus. Druhý den ráno však byla "jablka" zmrzlá na kost a místní hokejové mužstvo mělo týdenní zásobu kvalitních hokejových puků.

Výstroj přebírali hokejisté z jiných sportů. Brankáři původně hráli bez chráničů, protože nikdo neuměl střílet nad ledem. Později si je však museli vypůjčit od hráčů kriketu a od chytače z baseballu. Hokejisté místo bruslí zpočátku používali jen jakési hrany, které provázkem upevňovali na své vycházkové boty. Později byly brusle dlouhé a široké, výhodné pro jízdu kupředu, ale nevhodné pro hokej, kde je třeba dělat rychlé obraty a často zastavovat. Hráči v poli chránili své tělo růžně, například nejlepší a nejoblíbenější ochranu holenních kostí a ramen byl v té době časopis "MacLeans". Osobité byly i tehdejší hole, jejichž vzhled byl velmi hrubý, mnozí hráči však používali holí pro pozemní hokej. Už v osmdesátých letech začala hokejky vyrábět jedna montrealská továrna. Dělaly se z jednoho kusu dřeva a aby se dosáhlo potřebného zahnutí čepele, bylo nutné je nejprve nahřát a potom ohnout. Tento způsob výroby se udržel až do roku 1940.

1885: Z devíti na sedm
Hokejový rozmach vyvolal nutnost řádné organizace. Proto se v roce 1885 sešla v Montrealu skupina příznivců hry a ustavila Amatérskou hokejovou asociaci Kanady. Jedním z prvních zásahů nového řídícího orgánu bylo snížení počtu hráčů – z devíti na sedm. Ve stejném roce vznikla ve městě Kingstonu první organizovaná liga: hrály v ní Queens University, Royal Military College, Kingstons a Athletics. První vítězství v této soutěži patřilo Queens University nad Athletics 3:1. Zápas však poznamenaly různé technické nepříjemnosti. Když dala některá strana gól, byla vždy přerušena hra, aby si hráči mohli lépe upevnit brusle. Brankáři měli s bruslemi největší problémy, kdykoli totiž chtěli jejich hranou zablokovat střelu, pokaždé jim odletěly.

Narodil se "hat-trick"
Největší vliv na šíření hokeje v Kanadě měli vojáci. Hra putovala všude s jejich posádkami a ve všech provinciích se setkávala s velkým ohlasem. Ve městech, kde nebyla ledová plocha nebo zamrzlé jezero, bruslili chlapci po zledovatělých ulicích. Chodci se ocitli uprostřed malých divochů na bruslích, kteří jim uličnicky stříleli puk po nohy. V novinách se o takových výrostcích psalo jako o "surovcích", co ohrožují životy ctihodných mužů a žen.

V této době hokejového nadšení se Kanaďané zasloužili o vznik známého sportovního pojmu – "hat-trick". Jak známo, dosáhne jej hráč, který vstřelí za zápas tři branky. Dnes už tenhle fakt diváky tolik nevzruší, ale v pionýrských letech házeli nadšeně na led své klobouky, přičemž někdy také nechali jeden klobouk (anglicky hat) kolovat a rádi do něj házeli své odměny úspěšnému střelci tří gólů.

V plenkách bylo v té době i rozhodování zápasů. Rozhodčí měli své místo mimo ledovou plochu a po ledě chodili v botách jen při zahájení hry. Domácí tým mohl – podle tehdejších regulí – v průběhu hry libovolně měnit rozhodčího. Někdy se proto stalo, že byl rozhodčí vyměněn i osmkrát, než konečně vyhovoval domácím.

Kapesník vystřídala síť
Kanaďané považovali hokej za svou národní hru od roku 1890. I když pravidla se neustále měnila.

Ve velmi svízelné roli se tehdy ocital například brankový rozhodčí. Musel být velice duchapřítomný, hlavně ve chvíli, kdy se akce přiblížila k místu, na kterém stál. Chránil ho pouze brankář a jeho vlastní reflexy. Rozhodčí totiž stál jen několik stop za hrací plochou a musel uhýbat před ranami holí nebo před letícím pukem. Gól signalizoval tím, že zamával bílým kapesníkem, který měl vždy zastrčený v kapse u košile. Někdy však mezi diváky cítil velkou nespokojenost, a tak prý raději kapesník zastrčil na místo. Často bylo ovšem opravdu těžké určit, zda kotouč prolétl nebo neprolétl mezi tyčemi branky, a proto vznikalo hodně sporů. Šťastný nápad měl jistý Francis Nelson. Při procházce v přístavu mu padla do oka rybářská síť, která potom natažena v brance učinila přítrž věčným dohadům byl či nebyl gól, alespoň na pár desítek let.

Otec hokejových soudců
Dalším mužem, který se zasloužil o rozvoj hokeje, byl Fred C. Waghorne, označovaný za "otce hokejových soudců.

Za prvé – zbavil rozhodčí kovové píšťalky, která jim v třeskutých mrazech přimrzala ke rtům, takže vlastně nemohli pískat. Při procházce kolem restaurace v Kitchneru si všiml, že číšnice oznamovala zvoncem čas oběda. Zvonec si vypůjčil a použil jej večer při hokejovém zápase. Novinka se ujala a zvonec byl součástí hokejových rekvizit až do doby, kdy se začaly vyrábět píšťalky z umělé hmoty.

Za druhé – tento zkušený muž vyřešil i spor "půlky puku". Kotouče nebyly v té době příliš kvalitní a čas od času se rozpadly. Podle pravidel sice platil gól, jestliže se jakákoli část puku dostala za brankovou čáru, ale množí hráči tohle nechtěli chápat. Waghorne přišel s logickým návrhem: "Nemůže to být gól. Puk má podle pravidel určité rozměry. Část puku v brance tyto rozměry nemá, takže už není pukem".

Za třetí – dodnes se zachoval jeho vynález: vhazování, po dlouhá léta pro rozhodčí nepříjemný akt. Prováděl se tak, že rozhodčí nejdříve položil puk na led, potom se naklonil nad hole hráčů, uchopil zahnuté konce obou hokejek a přidržel je proti kotouči, nakonec vykřikl "Hra"! a snažil se co nerychleji zmizet, neboť hráči začali v té chvíli šermovat holemi a vůbec přitom nešetřili holeně rozhodčího. Waghorne jednou řídil zápas Paris – Ontario. Fanoušci byli nedočkaví, zdivočelí hráči ho při zahájení hry vůbec nevnímali, a tak mu došla trpělivost. Vyzval proto oba střední útočníky, aby položili hole na led asi 18 palců od sebe a potom mezi ně vhodil kotouč. Během krátké doby se tento způsob začal požívat v celé Kanadě.

1892: Stanley Cup
Počáteční hokejové soutěže v Kanadě byly čistě amatérské a vznikaly okolo roku 1890. Důležitý historický krok udělal v roce 1892 kanadský generální guvernér Frederic Arthur Lord Stanley of Preston. Tento sportovní nadšenec věnoval před svým vystřídáním ve funkce a návratem do Anglie hokejistům pohár, který nesl jeho jméno a měl být každoročně udělován nejlepšímu mužstvu Kanady. V roce 1893 získalo titul mistra Amatérské hokejové asociace mužstvo Montreal Amatheur Athletic Association a zároveň se tak stalo prvním držitelem této trofeje.

Lord Stanley neviděl nikdy žádný zápas o svůj pohár, neboť v době, kdy došlo k prvním pohárovým utkáním, pobýval již téměř rok v Anglii. Stanley Cup, který byl koupen za 48,50 dolarů, je dnes jednou z nejstarších a nejcennějších sportovních trofejí světa. Do historie vstoupil dříve než Temple Cup, dnes už dávno zapomenutá trofej, určená vítězi tzv. Světových sérií v baseballu. Je také o devět let starší, než známý Davis Cup, symbol tenisové dokonalosti.

Podle původních podmínek určených dárcem měl být Stanley Cup trofejí, o kterou mohlo bojovat kterékoli hokejové mužstvo z jakékoli ligy. Soutěž však byla stále prestižnější, proto se v roce 1910 dostal pohár pod kontrolu kanadsko-americké NHL a stal se symbolem profesionálního hokeje. Dalším mezníkem byl rok 1926, kdy se pohár dostal do vlastnictví National Hockey League, od té chvíle o něj mohla bojovat pouze mužstva této ligy.

V prvních letech se zápasy o Stanley Cup hrály v prosinci, lednu, únoru nebo březnu. Vyzyvatel mohl být kdokoli – studenti, amatéři, profesionálové, ale často také mužstva složená z hráčů všech těchto skupin.

Dne 22. března 1894 se střetly v prvním zápase o pohár týmy Montreal AAA (obhájce trofeje) a Ottawa Capitals. Druhý den se montrealských novinách objevila krátká zpráva: "Včera večer začal v našem městě první hokejový šampionát za nevídané účasti diváků: přišlo jich více než 5000 a kromě intenzivního křiku povzbuzovali hráče také koncertem na plechovky od konzerv. Led byl vcelku dobrý, pouze rozhodčí nebyli na dostatečné úrovni a přehlédli mnoho věcí. Střetnutí skončilo 3:1 ve prospěch Montrealu."

Zrození profesionalismu
Na mnoha místech se hokej začal stěhovat do krytých hal. Svítilo se zde olejovými lampami, které vrhaly na led groteskně tancující stíny, hru také komplikovaly nízké střešní trámy. Jestliže hráči vystřelili puk příliš vysoko, zmizel na několik okamžiků z dohledu. Toho začali využívat obránci, kteří schválně přihrávali do výšky. Puk na chviličku zmizel a znenadání spadl před branku, kde už číhal spoluhráč.

V devadesátých letech minulého století se některé týmy pozvolna zbavovaly svého amatérského statutu a kupovaly si nejlepší hráče země. Největší hokejovou organizací byla v té době Amateur Hockey Association. Sdružovala pět mužstev: Victorias, Montreal AAA, Ottawa, Quebec a Shamrocks of Toronto. V roce 1899 však zanikla. Důvod? Když bylo po dlouhých tahanicích rozhodnuto, že Capitals nebudou do ligy přijati, vystoupily z ní tři kluby – Quebec, Victorias a Ottawa, které kandidaturu Capitals podporovaly. Vznikla Kanadská amatérská hokejová liga, ale zanedlouho se ocitla ve stejném postavení jako její předchůdkyně AHA. Stala se uzavřenou společností, která nepovolovala dalším klubům, aby se k ní připojily. Snažila se tak udržet svoji nadvládu nad kanadským hokejem.

Spory byly živnou půdou pro vznik profesionalismu. Tam, kde šlo o peníze, byli většinou první Američané. Přesně tak tomu bylo i v hokeji. Kanada měla přebytek skvělých hráčů a toho využil americký zubař J. L. Gibson. V roce 1903 sestavil z kanadských přistěhovalců, které shromáždil v městečku Houghton, první a ryze profesionální klub – Portage Lakes. S mužstvem začal jezdit po okolních amerických městech, kde si nechal za exhibiční zápasy dobře zaplatit. Vedlo se mu skvěle, svým nejlepším hráčům – Fredu "Cyclone" Taylorovi a Hod Stuartovi platil až 500 dolarů za utkání. Diváci v USA rádi zaplatili za novou vzrušující podívanou, což podnítilo další podnikatele k tomu, aby nakupovali kanadské hráče a budovali vlastní profesionální týmy. Tato expanze vedla v roce 1904 k založení mezinárodní hokejové profesionální ligy. V ní patřil primát hráčům Portage Lakes, kteří v šestadvaceti zápasech pouze dvakrát prohráli a dosáhli celkového skóre 237:48.

Ovšem i v Kanadě, jmenovitě v klubu SOOS Sault St. Marie v Ontariu, se brzy našli lidé, kteří neviděli v hře za peníze nic nečestného a připojili se k americké profesionální lize.

Se šesti hráči
Nový klub "Soos" v Sault St. Marie se spolu s Pittsburghem postaral v roce 1904 o další podstatnou změnu ve vývoji pravidel. Došlo k tomu den po Vánocích. Jeden z domácích hráčů se nedokázal zotavit ze svátečních oslav a tudíž nebyl schopen hry. Jeho mužstvo by muselo hrát celý zápas oslabeno. Tenkrát žádný klub nezatěžoval svoji pokladnu tím, aby platil náhradníka. Shodou okolností neměl ani Pittsburgh pohromadě všech sedm hráčů, jeden z nich se zranil. Oba kluby tedy nastoupily v šesti a nový počet hráčů vůbec neuškodil zajímavosti hry. To byla voda na mlýn manažerům. Když se dá hrát v šesti, proč krmit sedmého? Dohodli se a uzákonili hru v šesti.

1909: Montreal Canadiens
Tento rok přinesl rozsáhlé polemiky o amatérismu a profesionalismu. Profesionální celky dosahovaly podstatně lepších výsledků. Východní Kanadská amatérská hokejová asociace rozhodla, aby všechny kluby udělaly seznamy hokejistů, kteří hrají za peníze a kteří jsou amatéři. Tyto údaje přispěly ke vzniku ucelené Ontarijské profesionální ligy. Hrály v ní Toronto, Berlin (později Kitchener), Brantford a Guelph. Avšak profesionální hokej zaznamenal v roce 1908 také první úpadek. Zanikla první profesionální liga v Severní Americe, oběť vysokých finančních požadavků hráčů.

V roce 1910 však vznikla další profesionální soutěž – Národní hokejová asociace (National Hockey Association). Hráli v ní hokejisté rok starého klubu – Montreal Canadiens, dnes nejstaršího a nejslavnějšího v celé Kanadě. Na kluzištích Montrealu si konkurovaly dvě ligy – Národní hokejová asociace a Kanadská hokejová asociace, která v té době nahradila Východní kanadskou hokejovou asociaci. Sezóna prokázala, že město dvě soutěže nemůže uživit. Pohotovější byla NHA, mezi své týmy včlenila dva zástupce konkurenční ligy – Ottawu a Shamrocks, čímž se přičinila o definitivní rozpad CHA.

Také rok 1911 přinesl změny. Z NHA odstoupily pro nedostatek finančních prostředků malé kluby – Haileybury a Cobalt. Ostatní mužstva se snažila snížit výdaje třeba tím, že hráčům platila pouze třetinu dřívějších příjmů. To byl také podnět k prvním úvahám o založení svazu hokejistů. Tento rok přinesl definitivní konec zápasů se dvěma poločasy po třiceti minutách. Hrací čas byl změněn na třikrát dvacet minut.

Klan rodiny Patricků
Ve stejné době vstoupil do dějin "triumvirát" rodiny Patricků. Lester Patrick hrál hokej za Montreal Wanderers, jeho bratr Frank byl pro změnu hazardním hráčem a otec Joseph známým stavitelem. Na světě bylo tehdy pouze osm stadionů s umělým ledem. Ani jeden však nestál v Kanadě. To se Patrickům nelíbilo, ale když nenašli nikoho, kde by se s nimi spojil, nezpanikařili. Sami vybudovali kluby i stadiony a zabezpečili si návratnost investic. Postavili například stadion pro 10 500 diváků ve Vancouveru, tehdy největší hokejový stánek na světě. Založili hokejovou asociaci pacifického pobřeží, ale vznikly problémy s tím, že pro její kluby neměli dost hráčů. NHA totiž kontrolovala celý východ, v její soutěži hráli všichni nejlepší hokejisté Kanady. Patrickovi si však uměli poradit. Protože většina hráčů NHA uzavírala smlouvy na jednu sezónu a navíc jen ústně, nabídli jim dvojnásobek dosavadních příjmů. Uspěli a 2. ledna 1912 slavnostně odstartovala Hokejová asociace pacifického pobřeží. Úvodní zápas na umělém ledě stadionu ve Victorii sledovalo vyprodané hlediště – 3500 diváků! New Westminster porazil domácí tým 8:3. Většina místních novinářů viděla tehdy hokej poprvé v životě. "I přes velkou úctu ke kriketu," napsal jeden z nich, "myslím, že hokej je úžasný." Další reportér se snažil zhodnotit hru brankáře New Westminsteru: "Lehmann vypadá jako člověk abnormální rozměrů. Když k němu směřuje puk, vyplní vždycky celý prostor branky. Je to nádherný projev fyzické expanze."

Čísla, skandál, změny
V té době Patrickovi uskutečnili jednu zdánlivě bezvýznamnou změnu: hráči jejich mužstev začali nastupovat s čísly na zádech. Dosud, před rokem 1912, nehráli v Kanadě s čísly na dresech basketbalisté ani ragbisté.

Dlouho na sebe nedal čekat první skandál. Hned v úvodní sezóně skončilo několik zápasů velmi těsným výsledky, což bylo v hokejových zápasech dost řídkým jevem. Někteří reportéři proto obvinili Patricky, že obstarali režii těchto zápasů. Ti však jakoukoliv manipulaci popřeli a sami nabídli 1000 dolarů každému, kdo poskytne důkazy, že vítěz byl předem znám. Nenašel se však nikdo a tak rozruch utichl.

Bratři Patrickové se také zamýšleli nad pozicí brankových rozhodčích a rozhodli se oddělit je od hráčů a fanoušků tím, že je umístil do zvláštních kabin. Z nich signalizovali gól stlačením knoflíku, který rozsvítil červené světlo. Další změnu pravidel provedli Patrickovi v roce 1913. V průběhu zápasu Victoria – Quebec rozhodčí přerušili v prvních pěti minutách patnáctkrát hru pro ofsajd. Ocitl se v něm ten, kdo byl v době přihrávky před hráčem, jenž měl puk. Aby k přerušení hry docházelo co nejméně, nechali Patrickovi nakreslit na ledě dvě modré čáry. Těmi byla hrací ploch rozdělena na tři stejné části, přičemž přihrávky kupředu se povolovaly zpočátku pouze ve střední zóně. Tyto změny vylepšily hru natolik, že zanedlouho bylo povoleno přihrávat kupředu také v obranné a posléze i útočné zóně.

Další novinkou bylo zaznamenání nahrávek na gól do střelecké tabulky. Nikdy předtím nebyli v tabulkách uváděni hráči, kteří gól připravili. Patrickové prosadili, že dva hráči, kteří se bezprostředně před vstřelením branky dotkli puku, získali do hodnocení po jednom bodu.

Ani jednu z těchto nových myšlenek však nepřevzala NHA. Hlavní důvod byl v tom, že akceptováním změn by vyjádřila tichý obdiv nové lize na západním pobřeží.

V roce 1915 udělali Patrickové další významný krok – včlenili do své ligy klub ze Spojených států. Vypadl New Westminster a na jeho místo nastoupil Portland z amerického státu Oregon. V následujícím roce přistoupil další americký klub – Seattle.

Zmatky a spory
Divákům, zejména mládeži, se hra líbila. A tak Národní hokejová asociace a Pacifická liga uzavřely v roce 1914 dohodu, že vítězové obou soutěží budou bojovat o Stanley Cup. A to střídavě – jeden rok na východě a následující na západě kanadského území. V roce 1915 však usilovalo o Stanleyův pohár první americké družstvo – Portland, což vyvolalo nemalé rozpaky. Podle původních pokynů dárce trofeje, lorda Stanleye, mohlo totiž pohár získat jen kanadské mužstvo. Američané však nezdolali Montreal Canadiens, a tak pohár zůstal v Kanadě. Poprvé získali trofej pro Spojené státy hráči Seattle Metropolitans v roce 1917.

Překotná pionýrská doba byla naplněna urputným bojem o pozice, takže machinace v klubech šly daleko za hranice etiky. Jedny kluby zanikaly, další vznikaly. Měnily se názvy, majitelé a sídla vedení ligy. Hráči však nechtěli zůstat stranou, což se klubovým bosům pochopitelně nelíbilo. A tak třeba známého hokejistu Arta Rossa odvolali z vedení ligy, neboť se v roce 1915 postavil do čela kampaně za práva hráčů. Jeho hlavním argumentem bylo, že liga nemá právo stanovit maximum souhrnných výplat pro dvanáct členů klubu na 35 000 dolarů ročně. Majitelé však nechtěli mít nic společného s hráčskou unií a Ross svůj spor prohrál.

Další spory vznikaly kolem šaten, které nebyly chráněné před napadením fanoušky. Hráči a trenéři mohli zase kdykoli vtrhnout do místnosti rozhodčích a tam předkládat své výhrady buď ústně, nebo i ručně.

Rekordní transakce
Na hokejovém dění v Kanadě se také podepsala I. světová válka. Přes třicet hvězd NHA bylo povoláno do armády. Hokejové kluby se ale nevzdaly a hledaly východisko. Norther Fusiliers, 228. střelecký batalion, měl ve svých řadách mnoho hráčů z okolí Toronta. NHA proto usilovala o zapojení mužstva tohoto batalionu do její ligy, což se podařilo v září 1916. To byl ale zároveň signál k velkým rozbrojům uvnitř ligy. Gordon Keats, smluvně vázaný s mužstvem Toronta, nastoupil vojenskou službu, ale na vlastní žádost byl převelen k 228. batalionu, za který začal hrát. Ve stejné době Ontario Club změnil svůj název zpět na Shamrocks a jeho novým majitelem se stal Eddie Livingstone. V té době však vlastnil i Toronto a tato kombinace se stala trnem v oku ostatních majitelů. Na mimořádném zasedání vedení ligy odhlasovali, že jeden člověk nemůže vlastnit dva ligové kluby. Shamrocks byli vyloučení z řad NHA a rozzuřený Livingstone, popuzený i faktem, že mu Toronto téměř rozebrali Patrickovi, obvinil armádu z krádeže Keatse. Stížnost předložil u majora Franka Robinsona, shodou okolností zároveň předsedy NHA. Ten se po zralé úvaze postavil na Livingstonovu stranu a Keats se musel vrátit zpět do Toronta.

Brzy následovala další aféra. Cy Denney, další z torontských hvězd, podnikl kroky k ustavení a organizování hráčských odborů, které by čelily svévoli manažerů. Odmítl hrát za Livingstonovo Toronto, přestěhoval se do Ottawy a chtěl hrát za místní Senators. Předtím však s Torontem o svém úmyslu nejednal, majitele klubu Livingstona neinformoval. Ottawa nabízel Torontu za Denneyho všechno možné – peníze, hráče i obojí dohromady, ale Livingstone všechno odmítal a trval na Denneyho diskvalifikaci. Když byl dva měsíce před zahájením sezóny Denney stále vyřazen, vyvinuli uvědomělejší hráči silný tlak na majitele klubů a žádali, aby byla přijata klauzule, která by jim za určitý poplatek umožňovala přestup z jednoho klubu do druhého v případech, kdy mění bydliště. Na tenhle návrh Livingstone rychle reagoval a koncem ledna prodal Denneyho do Ottawy za 750 dolarů a brankáře Laura Herberta, což byla v té době rekordní transakce.

Armádní skandály
Jednoho dne vyšlo najevo, že Eddie Oatman z 228. batalionu, figurující v té době na desátém místě střelecké tabulky, nebyl vůbec odvelen do armády, ale že batalion si ho najal jako hokejistu. Prošel pouze lékařským prohlídkami při odvodech a dostal smlouvu, která mu po dobu jeho vystupování v armádním celku zaručovala příjem 1200 dolarů. K 228. batalionu z Portlandu byl povolán právě v době, kdy se provalily další armádní skandály související s hokejem. A tak došla konečně trpělivost i vojenským pánům: zastavili činnost 228. batalionu v NHA a odveleli jej do městečka St. John´s v provincii New Brunswick, které bylo jeho poslední zastávkou před vyloděním v Evropě. Oatmana propustili z armády za "zvláštních okolností" a to ve chvíli, kdy podal protest, že nechce být legitimním vojákem.

Dalším hráčem, kterého náhle propustili, když se 228. batalion přemístil do St. John´s, byl Gordon Meeking. Odvodní komise mu údajně slíbila, že bude pouze hrát hokej. Nakonec ho ze svazku armády uvolnili, protože prý nebyl zdravotně v pořádku.

Předčasný odchod 228. batalionu narušil průběh soutěže, a proto vedení ligy rozhodlo, že se bude hrát výjimečně na dvě části. Vítěz první poloviny bude o účast ve Stanley Cupu bojovat s vítězem druhé poloviny. Tak vznikla první kola v historii NHA. Do finále poháru se dostal Montreal Canadiens, který porazil vítěze druhé části – Ottawu. Jeho finálovým soupeřem byl nový člen Patrickovy ligy – americký Seattle. Vedení NHA slíbilo, že v případě porážky jejich mužstva se vzdají nároku na pohár. Seattle zvítězil a pohár poprvé putoval za hranice Kanady.