V sezóně pak pokračovala triumfální cesta Detroitu Red Wings, jimž se podařilo už potřetí za sebou zvítězit v základní soutěži, když dokonce jako první tým historie NHL překonali v sezóně stobodovou hranici. Neobyčejně rychle se ze svého těžkého zranění zotavil Gordie Howe, který se dokázal vyšplhat na nejvyšší příčku střelecké tabulky se 43 vstřelenými brankami. V konečném součtu se mu podařilo získat Art Ross Trophy, když shodný počet branek a asistencí znamenal nový posun rekordu v kanadském bodování - na 86 bodů. Howe tím překonal o šest bodů šest let starý rekord Elmera Lacha, ale nutno připomenout, že Lach ke svému rekordu potřeboval o dvacet zápasů méně než Howe. Detroitu připadla i Calder Trophy, kterou pro sebe získal Terry Sawchuk, nová akvizice v brance Red Wings. Nejzřetelněji se však převaha týmu projevila při vyhlášení All-Star týmů. V první šestce byli detroitští zastoupeni čtyřmi hráči: v brance Sawchuk, v obraně Red Kelly a v útoku Howe a Lindsay. A to se ještě do druhého týmu vešli obránce Reise a centr prvního útoku Abel. Opravdu famózní tým. V play off o Stanley Cup se však neprosadil. Tam se probojovaly týmy Montreal Canadiens a Toronto Maple Leafs. Po čtyřech letech tak viděl pohár opět ryze kanadské finále.

Ve finálové sérii Stanleyova poháru došlo k pěti tvrdým a dramatickým zápasům mezi Montrealem a Torontem, jejichž hrdinou byl Maurice "Raketa" Richard. Nakonec se podařilo zvítězit torontským, které lze označit jako suverény uplynulého desetiletí, neboť z deseti ročníku byli šestkrát ve finále a šestkrát také pohár získali. Rozhodující a vítězný gól tohoto mužstva dal v pátém zápase Bill Barilko. Byl to skutečně poslední gól v jeho životě, protože před zahájením další sezóny tragicky zahynul při leteckém neštěstí.

Pozoruhodnou událostí, o níž se zmiňují všechny prameny, byla rvačka, kterou v hotelové hale vyvolal skvělý hráč, ale také známý rváč Maurice Richard, který zde napadl rozhodčího, za což musel zaplatit do pokladny NHL pokutu 50 dolarů. V té době to byla největší pokuta udělenou hokejistovi NHL.

1951-1952: Hattrick za jednadvacet sekund
Detroitu Red Wings se opět podařil double, čili zisk obou kolektivních trofejí - Prince of Wales Trophy za vítězství v lize a Stanley Cup za vítězství v play off, kde si Detroit ve finále poradil s Montrealem Canadiens. Nejlepším střelcem soutěže se stal opět Gordie Howe, který zůstal jen tři branky od bájné "padesátky" a jako první hráč historie obhájil zisk Art Ross Trophy.

Soutěž však měla ještě několik zajímavých okamžiků. Především to byl rekord, který dodnes patří mezi nejvíce ceněné v historii NHL. 23. března 1952 nastoupily v Madison Square Garden proti sobě týmy New York Rangers a Chicago Blackhawks. V řadách chicagských působil i střední útočník Bill Mosienko, který ve 47. minutě vyrovnal stav utkání na 2:2. Časomíra se zastavila na číslech 46:09. To by ještě nebylo nic tak mimořádného, ale když z dalšího útoku vstřelil týž hráč druhou branku, bylo obecenstvo nadšeno. Ani to však nebyl konec. Po rozehrání následoval další útok a Mosienko skóroval potřetí, vždy z přihrávky Guse Bodnara. Tentokrát časomíra ukazovala 46:30. Během jedenadvaceti sekund vstřelil Bill Mosienko tři branky (do sítě gólmana Lorne Andersona), což se nikomu jinému, nejen v NHL, ale ani nikde jinde, dodnes nepodařilo.

Vraťme se nyní od střelce Mosienka k dalšímu, daleko známějšímu a populárnějšímu střelci. Je jím Maurice Richard. Po aféře z předchozí sezóny (napadení rozhodčího v hotelu) se mu opět podařilo vyvolat pozdvižení v řadách funkcionářů, když napadl svého soupeře, tentokrát však přímo z trestné lavice. Něco takového bylo zcela nepřípustné a Richarda to stálo pěkných pár set dolarů.

V této sezóně odešla také velká hvězda let minulých - Walter Edward "Turk" Broda.

1952-1953: Nastupuje televize
Úvodním aktem sezóny bylo odmítnutí klubu Cleveland Barons, účastníka American Hockey League, jež se zajímal o udělení licence NHL. Vedení soutěže žádost zamítlo, údajně pro nedostatek kvalitních hráčů u Barons. Detroit Red Wings takové problémy neměli. V jejich brance působil stále se lepšící Sawchuk, majitel Vezina Trophy z předcházející sezóny. Druhá hvězda Gordie Howe, který v minulém ročníku získal jako první hráč historie Art Ross Trophy i Hart Trophy, se v nové sezóně ještě více přiblížil bájné hranici padesáti vstřelených branek a zůstal jen těsně před branami, když nastřílel devětačtyřicet gólů. Nicméně už potřetí za sebou získal Art Ross Trophy a podruhé Hart Trophy a ještě ke všemu opět zlepšil vlastní rekord v kanadské bodování, kde se ziskem 95 bodů dostal na "dostřel" vysněné stovce. Tyto dvě hvězdy, spolu se svými spoluhráči, pak už popáté v řadě zvítězily v soutěži NHL a získaly Prince of Wales Trophy. Ve Stanley Cupu se jim ovšem opět nedařilo. Ve finále proti sobě nastoupily týmy Boston Bruins a Montreal Canadiens. "Habs" byli ve finále už potřetí za sebou. A teprve třetí účast znamenala pro Canadiens zisk trofeje. Všechno ale mohlo být jinak. Tým z Clevelandu, kterému se před sezónou rozplynul sen o účasti v NHL, totiž vyzval vítěze poháru k novému souboji o trofej, ale i tentokrát řeklo vedení NHL své důrazné ne.

Podstatně se také rozšířil okruh diváků, kteří mohli sledovat zápasy NHL. V únoru se totiž poprvé uskutečnil přímý přenos z torontské haly Maple Leaf Gardens. Domácí hráli s New York Rangers. Dnes jsou hokejové televizní přenosy na denním pořádku a "Hockey Night in Canada" patří k nejsledovanějším pořadům.

1953-1954: James Norris Trophy
Úspěch Montrealu Canadiens v play off 53 měla za následek nové rozsáhlé pravomoci, které získal manažer "Habs" Frank Selke od majitelů klubu. Díky tomu mohl před sezónou koupit celou amatérskou Quebec Senior League, čímž vyřešil hned dva problémy. Jednak si zajistil dostatek farmářských týmů, ale zejména získal nejlepšího hráče týmu Quebec Aces i celé quebecké ligy Jeana Beliveaua. To však nebyla jediná změna, která se v předsezónním období udála. Na výroční schůzi byl opět zvýšen počet hráčů na osmnáct a byla založena nová trofej NHL, kterou ji věnovaly čtyři děti Jamese Norrise, majitele Detroit Red Wings, který 14. 12. 1952 zemřel. Věčnou památku na jejich otce má připomínat James Norris Trophy, určená podle volby reportérů NHL nejlepšímu obránci ligy.

Před sezónou se intenzivně připravovali New York Rangers, kteří chtěli proniknout mezi elitu. Získali i několik posil, ze kterých byl nejnadanější Camille Henry. Na ledě se pak rozpoutaly souboje nejen o vítězství v NHL a tedy o Prince of Wales Trophy, ale už i o šest individuálních trofejí. Vítězem základní části se už pošesté za sebou stalo mužstvo Detroitu, kterému se tentokrát dařilo i ve Stanley Cupu. Finále Montreal – Detroit proběhlo ve znamení dvou střelců - Maurice Richarda a Gordie Howa - a dvou brankářů - Jacquese Planteho a Terry Sawchuka. V sedmi zápasové sérii se po těsných výsledcích nakonec přiklonilo štěstí k Detroitu.

Gordie Howe už počtvrté za sebou získal Art Ross Trophy, ačkoli nebyl nejlepším střelcem soutěže. Tím se stal s pouhými sedmatřiceti brankami Maurice Richard. Také Vezina Trophy se stěhovala z Detroitu pryč, tu totiž získal Harry Lumley z Toronta, nástupce Turka Brody. Pozoruhodná situace nastala, když vítěz Vezina Trophy z roku 1951 Al Rollins, tehdy gólman Toronta, byl po svém vítězství prodán do Chicaga, protože Toronto mělo v záloze stále výborného Brodu. Nicméně Broda po další sezóně aktivní kariéru ukončil a Toronto hledalo nového brankáře. Toho našlo v muži jménem Harry Lumley, ale Rollins se ani v Chicagu neztratil a v této sezóně, tedy 53-54, byl dokonce rozhlasovými a televizními reportéry určen jako vítěz Hart Trophy, coby nejplatnější hráč ligy. Přitom ani v roce 1951, ani v roce 1954 nebyl zařazen byť alespoň do druhého All-Star. U manažerů NHL zřejmě oblíben nebyl.

Lady Byng Trophy si už podruhé za sebou připsal detroitský Red Kelly, který se stal také prvním držitelem nové James Norris Trophy. A nakonec Calder Trophy, ta se stala kořistí útočníka New York Rangers Henry Camilla. Zatím co Camille svou kariéru začínal, mnozí velikáni tu svoji končili: Dougles Warner "Doug" Bentley, Maxwel H. L. "Max" Bentley, Elmer James Lach, Arthur Howie "Art" Ross.

1954-1955: Trest pro Richarda
Život však šel dál a NHL vstoupila do své 38. sezóny, před kterou bylo rozhodnuto o oficiálním úboru pro rozhodčí - černé kalhoty a černobíle pruhované košile a i o tom, že nadále musí mít domácí tým povinně bílé dresy a hosté pak barevnou kombinaci. V samotné sezóně pak všechny nejvíc zajímalo, zda se Detroitu podaří získat Prince of Wales Trophy i posedmé za sebou, nebo zda se konečně prosadí Montreal Canadiens, největší konkurent Detroitu v posledních letech. Red Wings se nakonec podařilo sedmou trofej získat, ačkoli jim montrealští tvrdě šlapali na paty. Ostatně tři nejlepší střelci kanadského bodování byli z Montrealu a společně nastříleli 113 branek, tedy téměř polovinu branek svého týmu, a Richard s Geoffrionem se při shodném zisku třiceti osmi branek dostali na absolutní špičku soutěže. Nejlepší střelec Detroitu Gordie Howe zaznamenal jen dvacet devět úspěšných zásahů. Celkem zákonitě se pak oba týmy střetly ve finále poháru, ale to už byli Canadiens oslabeni o Maurice Richarda, který se po aférách z let 1951 a 1952 "postaral" o další skandál.

13. března 1955 hráli Canadiens v hale Forum zápas s Bostonem Bruins. Do konce základní části zbývaly čtyři zápasy a Montreal měl ještě šanci předstihnout Detroit. Zápas byl plný nervozity a šarvátky byly více než časté. Při jedné z nic se Richard pustil do Halla Laycoea a poté co se je od sebe pokusil odtrhnout čárový rozhodčí Cliff Thompson, obrátila se Richardova agresivita proti muži v pruhovaném triku. Thompson inkasoval dost ran, než se hráčům podařilo Richarda zarazit. Tento incident měl však i svou dohru. Předseda NHL Campbell měl už dost Richardových hrubostí a pro zbylá tři kola a celé play off mu zastavil činnost. To byl nejvyšší trest pro jednoho hráče v dosavadní historii NHL. Odezvy se Campbell dočkal při utkání finálové série mezi Montrealem a Detroitem, hraném v Montrealu. Během první třetiny byl napaden nejprve slovně a poté dokonce do jeho lóže dopadla kouřící rachejtle. O přestávce mezi třetinami byl pak napaden skupinou rozvášněných fanoušků Canadiens. Naštěstí se Campbellovi podařilo uniknout, ale vandalové potom vtrhli do montrealských ulic, kde ničili zaparkovaná auta, demolovali telefonní budky a zapalovali trafiky. Musela proti nim zasáhnout policie a srážky si vyžádaly mnoho zraněných a přes čtyřicet zatčených - to vše pro jednoho hráče!

Pro Canadiens nakonec neúčast Richarda znamenala, že ve finále odešli poraženi a Stanley Cup zůstal v držení Detroit Red Wings. Porážka Canadiens pak srazila vaz jejich kouči Dicku Irvinovi, který vedl tým patnáct sezón. Ani úcta k Ivinově oddanosti klubu nezabránila manažerovi "Habs" Franku Selkemu, aby jej vyměnil za Toe Blakea, který byl ještě nedávno hráčem Canadiens.

V té době se také hokej a NHL stále více stávaly velkým byznysem a nejrůznější smlouvy pak často komplikovaly vztahy mezi profesionálními hokejisty. V šedesátých letech totiž začínalo hodně sportovců, včetně hokejistů, používat služeb manažerů, například Marka McCormacka, který je potom zastupoval při finančních jednáních s klubem a uzavíral jejich smlouvy.

V té době vstoupila do smluv nová položka – prémie za mimořádné výkony. Hráč měl například ve smlouvě uvedeno, že za 20 vstřelených branek nebo 50 bodů dostane 500 dolarů, za 25 gólů nebo 60 bodů 1000 dolarů, za 30 branek nebo 70 bodů 1500 dolarů atd. Prémie tohoto druhu vedly často jen k honbě za brankami a způsobovaly neshody v mužstvu.

Za příklad může sloužit Glenn Hall, který svého času aspiroval na Vezina Trophy a kdyby ji získal, dostal by i pěknou prémii. Současně bylo v mužstvu několika spoluhráčů, kterým chybělo pár bodů nebo gólů k tomu, aby získali dílčí prémie. Glenn Hall nesměl v posledním zápase dostat víc než tři góly, což vyžadovalo od spoluhráčů přísný forčeking a důsledné krytí soupeře. Protože se však mnozí hokejisté hnali za brankami a prémiemi, nedodrželi taktiku a zápas skončil divokým poměrem branek. Někteří dostali potom své stodolarové prémie, ale Glenn Hall přišel o 5000 dolarů, které by mu vyplatila NHL a vedení Blackhawks.

1955-1956: Osmý Stanley Cup pro Montreal
Pod novým koučem Blakem se v této sezóně konečně podařilo Montrealu přerušit sérii Detroitu a zvítězit v dlouhodobé soutěži NHL. Tým, který byl tak dlouho a pracně budován Dickem Irvinem, byl naprosto vyrovnaný a jeho nejlepší roky právě začaly. V brance Montrealu stál Jacques Plante, obraně dominovaly hvězdy Doug Harvey a Tom Johnson a v útoku hráli Maurice Richard, Bernie Geoffrion, Bert Olmstead či Jean Beliveau. Beliveau byl také největší hvězdou sezóny. Nastřílel 47 branek, získal Hart Trophy i Art Ross Trophy a byl zařazen do 1. All-Star týmu. Detroit přitom rozhodně neustoupil ze svých pozic snadno. Vyměnil sice na postu brankáře hvězdu Terry Sawchuka za nadějného mladíka Glenna Halla, ale jinak se jeho kádr nezměnil. Ostatně tah s Hallem se ukázal jako úspěšný a Hall, který byl jako náhradní gólman v týmu Detroitu už od roku 1952, nakonec získal Calder Trophy a nominaci do 2. All-Star týmu. Detroit si navíc během sezóny připsal další, dodnes platný rekord, když v patnácti zápasech za sebou zvítězil, ale ani to na rozjetý rychlík Montrealu nestačilo. Finále poháru pak bylo podle očekávání opět záležitostí těchto dvou týmů, ale i zde triumfovali hráči Montreal Canadiens, kteří tak pro barvy svého klubu získali už osmý Stanley Cup.

Hráč, který se po této sezóně s NHL rozloučil, nikdy Stanley Cup nezískal. Byl jím Hubert George "Bill" Quakenbush.

1956-1957: Asociace hráčů
Také následující sezóna se odehrála ve znamení souboje dvou nejlepších týmů posledních sezón. To však už bylo v platnosti nové pravidlo stanovující, že se v případě obdržení branky při oslabení vrací potrestaný hráč zpět na led, ovšem pouze v případě dvouminutového trestu. Ale vraťme se k souboji Montrealu a Detroitu. Po roční pauze se mužstvu z města automobilů podařilo opět získat Prince of Wales Trophy a čtyři hráči tohoto týmu obsadili místa v 1. All-Star týmu. Boje v soutěži NHL zřejmě hráče Red Wings natolik vysílily, že se ani nedostali do finále poháru, čímž značně ulehčili situaci Montrealu, který si poměrně jednoduše poradil se svým soupeřem z Bostonu a obhájil zisk trofeje.

V roce 1957 také vznikla Asociace hráčů NHL, která hájí jejich zájmy a zprostředkovává smlouvy. Znamenala velkou výhodu zejména pro hráče, kteří nedosahovali špičkových výkonů, protože je zbavovala nejistoty a nezbytnosti přímého jednání s vedením toho kterého klubu.

1957-1958: První Evropan
Před novou sezónou došlo u Detroitu k výměně gólmanů. Hall, člen 1. All-Star týmu minulé sezóny, byl prodán do Chicaga a z Bostonu se po dvou sezónách vrátil Terry Sawchuk. V Bostonu se udála ještě jedna zajímavost. NHL byla dlouhá léta vyhrazena pro kanadské hráče a jen tu a tam se v některém týmu objevil hokejista z USA. O Evropanech měla NHL své, ne právě nejlepší mínění. Už také pro amatérismus, který Evropa propagovala a protože v ní chyběla profesionální soutěž. V roce 1949 sice Boston projevil zájem o Jaroslava Drobného, který právě emigroval z Československa, ale k bližšímu kontaktu nedošlo, a proto bylo do značné míry senzací, když si bostonští pozvali do svého tréninkového kempu jednoho z nejlepších tehdejších evropských hokejistů - Svena "Tumbu" Johanssona. U nás dobře známý švédský reprezentant byl všestranný a technicky vyspělý střední útočník. Šlo o historický průlom, ale Tumba se do sestavy přesto nedostal, protože pro zranění ruky ani nedokončil kemp. Proto i nadále zůstala NHL bez Evropanů.

Suverénem soutěže byl znovu klub Montreal Canadiens, což se také projevilo při udělování individuálních trofejí. Hart Trophy sice získal detroitský Howe (už počtvrté), ale v Art Ross Trophy dominovala hvězda Canadiens Dickie Moore. Vezina Trophy potřetí za sebou získal Jacques Plante a James Norris Trophy dokonce počtvrté za sebou Doug Harvey. Sezóna 57-58 má jednu zajímavost, o níž je třeba se zmínit, neboť je dodnes zapsána v listině rekordů. U data 9. prosinec 1957 figuruje druhá třetina zápasu Canadiens s Bostonem (4:2), kdy ve 4. sekundě vstřelil montrealský Claude Provost branku, která je historicky nejrychlejší brankou od začátku třetiny. Finále Stanley Cupu bylo vlastně reprízou loňského finále a stejně jako o rok dříve byli i tentokrát úspěšnější hokejisté Montrealu, kteří poprvé v historii klubu získali pohár třikrát za sebou.

1958-1959: Montreal počtvrté za sebou
I v této sezóně byli suverénní hokejisté Montreal Canadiens, kteří nejenže získali ligové vítězství, ale jako vůbec první v historii poháru, získali Stanley Cup čtyřikrát za sebou. Navíc jejich nejlepší hráč Dickie Moore posunul hranici rekordu v kanadském bodování základní části NHL na 96 bodů. Nejhorší sezónu své existence měli v Detroitu, kde dokonce klesli na samé dno ligové tabulky. To se jim stalo naposledy ve své první sezóně v NHL 26-27. Všichni příznivci Red Wings však doufali, že se jednalo jen o "chvilkovou slabost".

1959-1960: Jacques Plante
Detroit se skutečně od absolutního dna odpoutal, ale jinak sezóna nepřinesla ve výsledcích žádnou podstatnější změnu. Canadiens potřetí v řadě vybojovali Prince of Wales Trophy a ve finále Stanley Cupu si stejně jako v předchozí sezóně poradili s Torontem a zvýšili tak počet vítězství poháru v řadě na pět. Což se dodnes nepodařilo nikomu vyrovnat, natož pak překonat. Během sezóny se však v řadách Montrealu stala daleko zajímavější událost, která měla obrovský význam pro hru brankářů všech dalších generací.

O tom, že byl Jacques Plane nejlepším gólmanem NHL konce padesátých let, nemůže být sporu. Vždyť v sezóně 59-60 získal už popáté Vezina Trophy a překonal tak všechny své dosavadní předchůdce s výjimkou Billa Durnana. Přesto i on přemýšlel, jak svou hru ještě zlepšit a nezapomínal při tom na vlastní bezpečnost. Za sedm sezón v NHL měl na svém kontě čtyřikrát zlomený nos, dvakrát zlomenou čelist a jednou mu dokonce prudce vystřelený kotouč zlomil lebeční kost. K tomu je třeba přičíst i více než 200 stehů v obličeji a takřka všechny zuby vyražené! V sezóně 58-59 si proto Plante zhotovil z laminátu obličejovou masku, která by jej alespoň trochu chránila. Kouč Blake mu ji sice povolil používat při trénincích, ale na zápasy si ji vzít nesměl. Plante si ji tedy vzal na první trénink, ale příliš se v ní potil a měl z ní horší výhled a proto se už už chystal ji odložit. V tom jej prudce vypálená rána trefila opět do obličeje. Bez masky by putoval do šatny, kde by pak na jeho tváři přibylo několik dalších stehů. Maska však střelu ztlumila a Plante, ač otřesen, mohl pokračovat v tréninku. Začal tedy pracovat na kvalitnější konstrukci masky, která by nebyl a tak nepříjemná. Do tréninkového tábora před sezónou 59-60 už přišel s vylepšenou maskou, která nesnižovala periferní vidění a celkově lepe splňovala Planteho představy. Ani tuto masku mu však kouč nedovolil používat v zápasech, ale při trénincích ji už Plante neodložil. Bez masky nastoupil také 1. listopadu 1959 proti New York Rangers. Při jednom z útoků jej však kotouč vystřelený ostrostřelcem Rangers Andy Bathgatem trefil tak nešťastně, že mu roztrhl tvář a už popáté zlomil nos. Plante musel být odveden z ledu. V té době ještě mužstva neměla povinnost vozit s sebou náhradního gólmana a proto se vždy v takovémto případě přerušila hra a gólman byl v šatně ošetřen. Případně, pokud bylo zranění vážnější, nastupoval do branky domácí junior nebo někdo z vlastního týmu, kterému bylo umožněno převlečení do brankářské výstroje. Planteho zranění však nebylo, alespoň podle tehdejších měřítek, až tak vážné a proto byl ošetřen a měl znovu nastoupit do hry. A v tuto chvíli řekl Plante svému koučovi: "No mask - no play" - bez masky nehraju. Bez něj neměli montrealští šanci New York porazit a Toe Blake tedy souhlasil. Plante se vrátil na led, Madison Square Garden zabučela údivem, ale hlavní bylo, že boj o masku byl úspěšně vybojován. Od té doby Plante s maskou nastupoval pravidelně. Jeho výkon se tím vůbec nesnižoval a proto si ji směl ponechat i po vyléčení zranění a i s maskou se stal nejlepším gólmanem sezóny 59-60. Teprve poté se začala maska více rozšiřovat i mezi ostatními gólmany a dnes si je už bez této ochranné součásti výstroje nedokážeme ani představit. A za to je třeba poděkovat superbrankáři Planteovi.

Plante a jeho spoluhráči z Montreal Canadiens tedy v sezóně 59-60 získali další Stanley Cup, ale loučili se po skončení sezóny s jedním z nejlepších hráčů historie své i celé NHL, s Josephem Henri Maurice "Rocket" Richardem.