Doba poinvazní

Zemí otřásla exploze, trosky kamenů létaly vzduchem a dopadaly daleko od kamenného lomu. V kamenném lomu někdo špatně nastavil odpalování bomby pro odstřel kamene. Druhá exploze přišla nečekaně, a pak již bylo po pohromě. Při této katastrofě zemřelo 38% pracovníků kamenného lomu a 61% bylo těžce raněných. Jen 1% jich vyvázlo bez větší úhony.

Po 2 hodinách se do kamenného lomu začali sjíždět pyrotechnici, policisti a další. Dorazil sem i prezident České republiky Václav Havel. A ten, když se po nějaké době dozvěděl, že jen malý kousek odtud je dětský tábor, vyrazil ihned k němu.

Když Václav Havel přijel do tábora, naskytl se mu pohled na trosky chatek a domů. Mezi troskami pobíhaly děti plni zoufalství. Vedoucí tábora se je snažili uklidnit, ale moc se jim to nedařilo. Když zahlédl hlavní vedoucí, byla to postarší žena mírně při těle, vykročil k ní. Hlavní vedoucí mu podala ruku, protože si nechtěla nechat ujít příležitost, podat ruku prezidentovi republiky. Sama se přitom představila. Potom přešla řeč k pohromě, kterou viděli před sebou. Hlavní vedoucí právě říkala: "My jsme asi tak před čtyřmi hodinami šli na vycházku a teprve před chvílí jsme přišli do této spouště."

"Takže tu při katastrofě nikdo nezůstal?" optal se pro jistotu Václav Havel.

"Hlásím, že ne, a že všichni hledají své věci a nedají se uklidnit." hlásil asi tak dvaceti dvouletý mladík jménem Petr Mašek.

"Děkuji." řekl ulehčeně Václav Havel a pokračoval s těžkým srdcem, protože věděl, že odškodnit psychickou zátěž těchto dětí nejde penězi, ani ničím jiným: "Vláda tu zkázu samozřejmě zaplatí a odškodní vás. Daruji vám čtyřicet letenek na zájezd kolem světa."

"Ale nás je jen dvacet osm." řekl na to Petr Mašek.

"Tak s sebou vezmi kamarády, příbuzný a tak." řekl Václav Havel a pokračoval v rozhovoru s hlavní vedoucí Evou Netíkovou: "Letadlo je pro šedesát osob, takže s vámi poletí ještě dvacet dalších lidí a tří členná posádka letadla. Start letadla je 21.7.2000, což je zítra. Autobus na letiště plus škody platíme. Nashledanou."

Rozloučil se i s Petrem Maškem, že se snad někdy uvidí a šel. Nemohl vědět, ani tušit, že se sejdou za zcela jiných a opačných podmínek. Za hodinu pro ně přijel autobus a odjeli do Prahy.

***

Petr Mašek obtelefonoval pár svých příbuzných, z nichž většina mu vzkázala, že s nimi může počítat. Ještě ten večer skočil za svým přítelem Lubošem Vojtou, který doposud nikdy nebyl v zahraničí a tímto mu tuto možnost chtěl nabídnout. Nakonec i ostatní sehnali zbylých několik lidí do počtu.

***

V 10 hodin a 20 minut se sešli všichni na letišti a v 11 hodin vzlétli směr Mexiko. Let probíhal normálně. Už provedli jedenáct mezipřistání a právě teď letěli nad Atlantikem. Všichni si od oken prohlíželi nádhernou podívanou, když tu vletěli do deště. Všichni byli naštvaný, ale za 18 minut se vyjasnilo a bylo opět vidět.

Potom provedli mezipřistání v New Yorku a letěli na Floridu. Tam si prohlédli za osmnáct hodin celý kosmodrom. Potom zamířili na jih.

***

Právě přelétali nad horami s údolími a pralesy dole. Všichni byli tou nádherou uneseni, když tu se něco stalo s motory, které zaječely do nepříčetna a začaly pracovat o tóninu výš. Po malé chvíli začali pozvolna klesat.

"Hovoří k vám kapitán letadla. Pod sedadly máte padáky. Navlečte si je a jděte k přednímu východu. Vezměte si sebou jen to nejdůležitější."

Když se sešli u předního východu, měl každý u sebe vše, co si vzal do letadla. Pak muž z posádky, který měl v letale na starosti vysílačku jménem Jan Skřivan, přikázal, aby vyskočili. Když viděl, že se jim nechce, začal je vyhazovat jednoho po druhém z letadla. Pak vyskočil zbytek dobrovolně bez jeho pomoci. Mezi nimi byl i Petr Mašek. 63 lidí se sešlo dole. Jelikož byl zrovna podvečer, rozhodli se zde utábořit. Petr Mašek vstal, utišil je a potom řekl: "Vážení přátelé, ráno bychom měli vyrazit hledat město, abychom o sobě dali vědět a dostali se domu."

Všichni souhlasili.

"Měli bychom si vybrat velitele." vykřikl nějaký muž.

"Správně." řekl Petr Mašek a pokračoval: "Podle mě by to měla být bývalá posádka letadla. Jak se prosím vás jmenujete?"

"Pavel Zelenka."

"Díky." řekl Petr Mašek a zeptal se bývalé posádky letadla: "Co vy na to?"

Ujal se slova kapitán letadla Arnošt Prokop: "Dobře, bereme to, ale abychom měli sudý počet, potřebujeme ještě jednoho. Mohl bys to být ty?"

"Ovšem, jestli s tím souhlasí ostatní!" odpověděl pokorně Petr Mašek.

Všichni souhlasili. Pak dal návrh opět Petr Mašek: "Měli bychom z těch padáků ušít stany, ale tak aby se daly nosit v těch batohách od padáků. Kdo se toho ujme?"

"Já, jmenuji se Alžběta Marková."

"Děkuji vám paní Marková a chci..." nestihl dopovědět Petr Mašek, protože mu opět skočila do řeči paní Marková: "Můžete mi říkat Alžběto. Předem vám děkuji."

Petr Mašek zrudnul a dalších pár známých se zaculilo a Kamilou Kruchinovou vibrovala žárlivost. Teprve po malé chvilce Petr Mašek pokračoval: "Má tu někdo rádio, nebo vysílačku?"

Ozval se jeden muž: "Já mám rádio."

"A jak se jmenujete?" zeptal se Petr Mašek.

"Jan Novák."

"Děkuji. Mátu někdo vysílačku?"

Jelikož se nikdo nepřihlásil dodal: "Dobrou noc a připravte se na zejtřejší túru po horách. Sice budeme sestupovat dolu, ale přece jenom to bude stát hodně sil. Děkuji za pozornost a ještě jednou dobrou noc."

Po té odešel s bývalou posádkou letadla a Lubošem Vojtou, kterého si přizval, kousek za tábor, kde si sedli.

"Já mám vysílačky," ozval se kapitán letadla: "Ale jen s dosahem do dvou kilometrů. Neřekl jsem to z toho důvodu, že se stejně nikam nemůžeme dovolat. Nechtěl jsem tu paniku."

"Dobře." řekl Petr Mašek a dodal: "Luboše Vojtu jsem proto, protože s ním potřebujeme mluvit. A sice o tom, aby zde mezi lidmi měl svoje lidi, kteří by nás o všem informovali. Je to jasný?"

"Je! Takže mám vybudovat GBO, že jo?" zeptal se Luboš Vojta.

"Nazvi si ji jak chceš, ale seznam lidí, které si vezmeš chci mít předložený ke schválení. Jakuba Schmitta si vezmi rovnou a vyškol ho na svého zástupce. Jasný?"

"Jasný!" odpověděl Luboš Vojta a dodal: "Bude se jmenovat GBO, což znamená Galaktická Bezpečnostní Organizace. Naschle, jdu shánět lidi."

Co to dopověděl, odešel. Co však netušil, byl fakt, že tento název jednoho dne bude velice výstižný a přesný, a že tato organizace vydrží hodně dlouho.

Po hodině spal už úplně každý, až na tři lidi na hlídce.

***

1/16

---

Všechna práva vyhrazena!