Autobusová linka Ostrava - Jeseník, která jezdí každý den nás zavezla do Jeseníku. Tady nám ujíždí autobus, a proto si jdeme prohlídnout město. Další autobus stihneme tak akorát a jedeme do Bílé Vody.
Tady vystupujeme u hospody a pokračujeme k protialkoholické léčebně, kde je konečná autobusu. Moc se tady nezdržujeme, protože by si nás tu mohli nechat. V nelidském vedru jdeme po červené značce do sedla Růženec, kde se napojujeme na státní hranici s Polskem, která nás vede neustálým stoupáním na Borůvkovou horu. 300 metrů převýšení zdoláváme celé dvě hodiny, protože množství borůvek nám nedovolí pokračovat rychleji.
Z borůvkové hory se nám rozevírá krásný výhled do Polska. Petr a Heňa se vydávají do Polska hledat pramen, který je mapě zakreslený. Když si všimnou posedu, který je nějak moc oplechovaný, moc vysoký a má reflektory, raději se vrací zpátky, protože s polskými pohraničníky prý velká sranda není (to nemůžu posoudit, protože jsme za celou hřebenovku nepotkali ani jediného). Potkáváme tu taky vysokoškolácký pár z Ostravy, kteří mají postavený stan nedaleko v lese. Pokračujeme dál a na českém rozcestníku Borůvková hora, který je asi půl km od vrcholu měníme červenou značku na modrou. Po dvou kilometrech mírného klesání se na křižovatce lesních cest s turistickým rozcestníkem na kterém končí zelená, před námi objeví něco jako dřevěná autobusová zastávka. Venku pod přístřeškem jsou lavičky a vnitř je místo pro tři nocležníky. Přemýšlení o tom, zda pokračovat nebo ne je zbytečné. Při vaření večeře přichází strší manželský pár, který taky využil čtyř dnů pracovního volna. Staví si stan kousek od "zastávky".
Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne, naši sousedi jsou už sbaleni. Po rozloučení se nám podaří krásně "zakufrovat" (=zabloudit, najít si nějaké km navíc), ale naštěstí si ještě něco z orienťáků pamatuji. V potoku vedle kapličky na začátku Travné se konečně umyjem a po loukách pokračuje do osady Zálesí. Tam nemají ani hospodu(!), a tak si můžeme o vychlazené desítce nechat jenom zdát a pokračujeme dál do kopců. Na Koníček (851 m n. m.) stoupáme krásnými bukovými lesy.
Sestup z Koníčku má podobný charakter jako výstup. U mohutného, 300 let starého buku, začíná žlutá značka, po které budeme zítra pokračovat. Modrá nás vede po asfaltové cestě Údolím Račího potoka. Po asi 3 km se u rozcestníku Kaštanová alej připojuje červená značka, která nás vede až na zříceninu hradu Rychleby. Tady vaříme večeři, odpočíváme a taky se jseme podívat na 1 km vzdálené Čertovy kazatelny. Počasí se začíná zhoršovat a tak se rychle vracíme zpátky a uprostřed nádvoří stavíme stany.
Uleháme, a to ani netušíme co nás v noci čeká. Usínáme a přemýšlíme, jak to tu mohlo ve středověku vypadat. Po pár hodinách začínáme čím dál zřetelněji slyšet bouřku, která se přibližuje. Obloha je pernamentně osvětlená a dvakrát za noc je bouřka tak blízko, že nevnímáme časový rozdíl mezi zábleskem a hromem. Kolem nás je sice les, ale je asi 30 metrů daleko a navíc hliníkové tyčky stanů mají určitě lepší vodivost než stromy. Nakonec se bouřka výrazněji vzdaluje směrem k Jeseníkům. Z vyhlídky na hradbách je to nádherný pohled.
Ráno je krásné slunečné počasí, jako kdyby v noci nebyla největší bouřka, jakou jsme zažili. Sušíme stany a vydáváme se Račím údolím zpátky k rozcestí U Buku. Cestou potkáváme dětský tábor, který hraje nějakou hru. Od rozcestí stoupáme po žluté až na Roveň, kde se napojujeme na červenou. Ta nás vede loukami na Hraničky okolo trochu schovaného posedu. jako pokaždé na něho ihned lezeme. Uvnitř je zadní sedadlo z Š 1203, vlajkové lodi slovenského průmyslu, a na zdích jsou dva vzkazy. Jeden je do školního výletu, druhý od nějaké "expedice". Přidáváme i my svůj s adresou na tyto stránky a pokračujeme dál.
Hraničky jsou nádherné místo, a když jimy procházíte, přemýšlíte jak tato vesnice vypadala před II. světovou válkou. Mezi pozůstatky domů stoupáme na Špičák. Počasí se pomalu, ale jistě zhoršuje. U lesácké boudy, označované jako pod Stráží, zůstáváme, protože díky malému prostranství a vydatnému pramenu vody je toto místo ideální na přespání. Původně jsme chtěli jít dál, ale začíná vydatně pršet a pro už v dešti stavíme stany. Je teprve něco po čtvrté odpoledne a my už jsme zalezení ve stanu. Déšť nepřestává a tak po večeři okolo sedmé vytahujeme velký ešus ven na déšť, abychom věděli, kolik vody napršelo.
Prší celou noc a ráno zjistíme, že náš stan stojí ve velké kaluži vody (na to jsme včera nemysleli) a ešus je plný vody. Když se počasí stále nelepší, většin věcí je mokrá, a ve stanu 2 × 2 m se začíná pomalu projevovat ponorková nemoc, rozhodneme se, že vracíme do civilizace. V dešti balíme a bahnitou cestičkou stoupáme k rozcestníku Špičák, který je kousek pod vrcholem (957 m n. m.). Za dobrého počasí se prý vyplatí vylézt až na vrchol, odkud jsou nádherné výhledy. To se nás netýká, protože je viditelnost zhruba 15 metrů. V potoku, který se ještě včera tvářil jako normální lesní cesta sestupujeme do údolí. Po několika km míjíme hájovnu a po asfaltce docházíme do vesnice Skorošice a pokračujeme do Žulové, kde už mají hasiči pohotovost. Tady si v hospodě dáváme konečně velkého rumíka a horký čaj. Na nádraží se scházejí turisti a čundráci z celých Rychleb. Vlak nás odváží do Jeseníku, odkud po několika hodinách odjíždíme vlakem zpátky do Opavy. Ve vlaku se ujišťujeme, že se za týden vrátíme.
turistika.hyperlink.cz