Neděle 9.7.2000 Haffkrug
Pondělí 10.7.2000 EXPO Hannover
Úterý 11.7.2000 Zürich
Středa 12.7.2000 Geneva + Bern
Čtvrtek 13.7.2000 St. Moritz + Celerina
Pátek 14.7.2000 Alpy + Mnichov
Sobota 15.7.2000 Praha
Malmö byla naše poslední skandinávská zastávka. Rozloučili jsme se se Skandinávií bez slz. Zima a ne moc dobré počasí nám celkově výborný dojem trochu zkazili, ale i tak tam bylo super a tohle skandinávské dobrodružství se určitě zařadí do zlatého fondu našich dovolených :-)
Měli jsme ale ještě týden dovolené a chtěli si jí užít pokud možno někde v teplejších krajích. Podařilo se tak napůl.
Z Malmö jsme chtěli jet přímo do Hamburku, ale průvodčí nás drsně vykázal z ECčka, že je plně obsazené a ať jedeme jiným vlakem, co stál na vedlejší koleji do Kodaně a dalším EC do Hamburku. Jeli jsme tím vedlejším vlakem bez příplatku. Po zkušenostech z cesty tam jsme počítali, že cesta do Kodaně ( přes Helsinborg ) zabere nějaké tři hodinky s trajektem, ale nakonec jsme tam byli za půl hodiny. Vlak totiž jel po nově otevřeném mostě přes moře, co je strašně dlouhý a my ho ještě ani neměli na mapě, ale cestu to výrazně zkrátí. V Kodani stál na vedlejší koleji zase ten EC vlak, ze kterého nás vyhodili, ale když jsme zjistili, že další nám jede až za 3 hodiny, tak jsme prostě nastoupili. Nějaké místo jsme našli a příplatek zaplatili přímo ve vlaku. Cestou jsme si prohlíželi mapu a dohodli se, že se chceme stavit v Německu u moře. Vystoupili jsme proto už v Lübecku a jeli vlastně stejnou cestou kousek zpátky na Neustadt, lokálkou do městečka Haffkrug. Po troše bloudění jsme našli kemp a za nějakých 12 DEM se ubytovali. Byl to takový divný kemp. Měli tam takové zahrádečky oddělené živými plůtky, kde parkovali přívěsy pěkně v soukromíčku a na stany nebyli zařízení, ale my jsme asi vypadali obzvlášť uboze , tak nám jednu tu volnou zahrádečku pronajali. Večer jsme se šli projít kolem moře, Petr tam dokonce po kolena vlezl, a kdyby nebylo chladno a nepoprchávalo, tak jsme si mezi těmi Strandkorby a exotickými rostlinami připadali jak někde na jihu Itálie :-).
Ráno jsme vyrazili na vlak do Lübecku, pak do Hamburku a do Hannoveru na světovou výstavu EXPO. Koupili jsme si lístky od 15 hodin pro studenty za 39 DEM. Na prohlídku jsme měli nějakých šest hodin a uběhlo nám to jak voda. Nevím, kde se vzala fáma, že je na Expu málo lidí. Lidí bylo jak much a na dost pavilonů se stály dlouhatánské fronty. Cedule vždycky ukazovaly, na jak dlouho to je. Poměrně podrobně jsme si prohlédli halu s africkými zeměmi. Některé měly klasické stánky jako na veletrhu (docela nuda), ale většina to pojala tržně a hala byl z větší části jeden velký africký trh, což nám přišlo mnohem zajímavější. Byli jsme v impozantním německém pavilonu, v pěkném francouzském, zajímavém arabském (zvenku vypadá jako palác nějakého šejka z pohádek tisíce a jedné noci), ekologickém finském a holandském (oba měly v pavilonech stromy). Český byl těžké zklamání. Nevím, kolem čeho bylo tolik hádek. Byl ošklivý, neuspořádaný, absolutně bez myšlenky a pitomina na reinkarnaci byla tak na úrovni inteligence pulce. To jsme se teda zase vytáhli. Na druhou stranu je pravda, že to byl jediný z menších pavilonů, které jsme navštívili, a třeba tam byli i jiné ošklivé, ale z našeho pohledu byl jednoznačně nejhorší. Projeli jsme se lanovkou a na závěr jsme šli do pavilonu, u kterého byla po celý den dvouhodinová fronta, ale v osm večer už to bylo v pohodě - Vision of Future. Bylo to takové představení, jak to na Zemi vypadalo a mohlo by vypadat za nějakých 100 let. Docela zajímavé, ale hrozně dlouhé a my už museli pryč, abychom stihli noční vlak City Night Line (příplatek i s rezervací 19 DEM) do Zürichu. Celkově jsme měli z Expa docela dobrý pocit. Za takové dva dny se dají zvládnout všechny pavilony, nám ale i těch 6 hodin stačilo.
Ráno jsme tři hodiny marně lítali po nádraží, abychom něco zjistili o městě, vlacích atd. Posílali nás od čerta k ďáblu a nedozvěděli jsme se prakticky nic. Proti super službám ve Skandinávii docela šok. Jediná pozitivní zpráva byla, že na vlaky ve Švýcarsku se neplatí žádné příplatky ani rezervace, takže jsme tam celou dobu jezdili úplně zadarmo. Nakonec jsme ale ulovili jakous takous mapu a vyrazili do ulic. Ne moc hezký Zürich s dvěma kostely a jezerem jako dominantami jsme procházeli docela netečně, o muzea už jsme neměli zájem, jen jsme vlezli do jednoho kostela s okny od Chagalla a asi nejzajímavější zážitek bylo hraní šachů na ulici. Vylezli jsme z kostela a byla tam šachovnice s dřevěnými figurami po kolena. Začala jsem s nimi jen tak ze srandy tahat, ale šachy vůbec neumím a dělala jsem špatně tahy. Děda, co seděl na lavičce u šachovnice, mi začal radit a nakonec to dopadlo tak, že Petr hrál s dědou partii a já se jen nechápavě dívala. Nakonec se přidal další důchodce a střídavě jednomu nebo druhému radil. Myslím, že děda byl pouliční šachista profesionál a Petra docela vyklepnul. :-) Odpoledne jsme se vrátili na nádraží a když jsme zjistili, že informační středisko má otevřeno do půl deváté, jeli jsme poklidně do Genevy s tím, že tam po šesté hodině ještě bude určitě otevřeno a poradí nám nějaký kemp. Chyba lávky. V Genevě měli zavřeno, všude ( a to včetně Wasteelu) nás odbyli a neporadili vůbec nic, takže jsme byli celkem namydlení. Museli jsme použít starý trik s nocováním na předměstí. Jeli jsme vláčkem osobáčkem a jak se nám to zdálo vhodný, vystoupili jsme a zakempovali nadivoko v lesíku u nádraží. Věděli jsme, že se to asi nesmí, ale ti protivní Švýcaři v informacích nás k tomu donutili.
Dopoledne jsme si prohlédli Genevu a shodli se, že je mnohem hezčí než Zürich. Přímo ve středu města se dá koupat a vůbec je to takové příjemné město. V historickém centru reformačního města jsme se přifařili k nějaké výpravě Angličanů a měli to i s výkladem - prohlídli si místní a kantonální úřady a Zeď reformátorů. V kostele sv. Petra se Petr proplížil na věž a udělal snímky vodotrysku, co tryská z jezera a padá zpátky do vody. Odpoledne jsme jeli vlakem do Bernu. Bern nám přišel ze švýcarských měst nejmilejší. Malý, ale milý. Všude barevné vlajky, erby, fontány, ozdoby, podloubí kolem hlavních tříd s vchody do obchodů, které jsou pod výškou ulice. Šli kolem hezké radnice a obrovské katedrály nad městem, která se právě opravovala. Dokonce i holka v informacích nám poradila dobrý kemp, kousek od centra. S bágly jsme prošli centrum, přes Tierpark - ZOO v parku a podél krásně čisté (a zelené) řeky ke kempu. Jak jsme postavili stan, začalo pršet. Kolem desáté hodiny se vyčasilo, tak jsme se šli aspoň podívat na zastávku tramvaje, kde to je a rovnou si na ráno koupili lístky. Až ráno jsme zjistili, že se lístky necvakají, ale dělá to hned ten výdejní automat. Bohužel na našich lístcích bylo datum a čas předchozího večera, takže přes dobrý úmysl jsme jeli následující ráno na nádraží vlastně načerno.
Měli jsme docela problém zjistit, kam nám ve Švýcarsku Inter Rail platí a kde ne. Ve Švýcarsku totiž není jedna železnice, jako všude, ale je tam kromě státní i hodně soukromých a na některé Inter Rail platí a na některé dostanete jen 50% slevu, což při cenách lístků ve Švýcarsku je pořád moc. Tak jsme jezdili vlastně jen se státní CFF a soukromou RhB v Alpách, které byly pro nás úplně zdarma. Po peripetiích jsme zjistili, že nejdál do nitra Alp se můžeme dostat zadarmo do Svatého Mořice, což jsme taky udělali. Cesta do St. Moritze trvala skoro celý den, protože přes celé Švýcarsko. Samotný St. Moritz nás docela zklamal. Je to typické drahé lázeňské město typu Karlovy Vary, samé drahé hotely a krpály jak hrom. Nevím, jak tam ti důchodci lezou :-) My sami jsme toho měli plné zuby a to jsme se jen snažili dostat k informačnímu středisku. Tam nám řekli, že kemp je někde v pekle, musí se jet busem a pak ještě pěkný kus cesty jít. Tak jsme se otočili a jeli vlakem o zastávku zpátky do poklidné Celeriny. Je legrační, jak mají všechna města dva názvy - německý a italský, je to kousek od italských hranic. Německý si nepamatuju, Celerina je mnohem hezčí. Už z vlaku jsme si v Celeríně vyhlídli pěkný kopeček za kostelem, kde by se skvěle stanovalo. Když jsme tam ale došli, byla tam cedule jak hrom - zákaz kempování - a spát pod ní se nám moc nechtělo. Šli jsme tedy kousek po turistické značce a v lesíku mezi dvěmi cestami jsme se navečeřeli a schovali si bágly. Stan jsme stavět nechtěli, protože i před lesem byla cedule se zákazem, ale řekli jsme si, že po setmění to snad nikomu nebude vadit a navíc jsme našli dost kryté místo mezi stromy. Vyrazili jsme na menší túru do okolí a vysápali se do nějakých dvou tisíc. Šlo se pořád přes dráty ohrad a všude bylo plno krav s klasickými zvonci. Nakonec jsme zjistili, že "naše" místo je tak čtvrt hodiny chůze od kempu, ale už se nám nechtělo stěhovat. Po návratu z túry jsme postavili stan a bez vyrušování se vyspali.
Na pátek jsme měli naplánovanou další túru, ale ráno začalo pršet, tak jsme změnili plány a vlastně celý den jsme strávili ve vlaku. Nejprve cestou do dalšího alpského střediska Disente a pak cestou do Mnichova, odkud nám večer odjížděl vlak do Prahy. Mockrát jsme přestupovali, jeli jsme jednu chvíli i přes Rakousko a velká část cesty vedla kolem Bodensee, které v tom dešti nevypadalo vůbec hezky. Večer jsme v Mnichově měli ještě trochu času, tak jsme prošli kousek nočního Mnichova a vydali se k vlaku, protože jsme správně tušili, že být tam včas bude docela vhodné. Jak vlak přistavili, vtrhli jsme do jediného nerezervovaného kupé a díky tomu jsme dokonce i seděli v tom děsně natřískaném vlaku, kde desítky lidí spaly v uličce na zemi. Praha je prostě oblíbená a bohužel pro ochlasty je na rozdíl od Skandinávie ráj. Nevím přesně, jestli do Prahy turisty více láká její historie a kultura nebo její relativní láce a pivo za babku. Jeden takový "americký" turista nám vyřvával celou cestu přede dveřmi. Ale nám to bylo celkem fuk. Blížili jsme se k domovu a věděli jsme, že na rozdíl od většiny pasažérů budeme brzičko spát v našich pelíškách.Taky skoro každý, s kým jsme se během dovolené bavili a říkali, že jsme z Prahy, hned říkal Czechoslovakia, o tom, že jsme se před sedmi lety rozdělili, neměl nikdo ani páru.
Nedá mi, abych nepopsala ještě jednu roztomilou historku z vlaku. Kolem šesté ráno k nám poprvé za celou cestu vtrhl průvodčí a tentokrát už český. Na třech Korejkách, co seděly naproti nám, požadoval lístek z hranic do Prahy. Cena ? Maličkost, 552 Kč nebo 21 USD nebo 38 DEM za osobu (směnné kurzy měl dost zajímavé a pro něj bezesporu dost výnosné). Od 1.7. zavedli ČD roztomilý příplatek 400 Kč za přejezd hranice. My jsme naštěstí měli jízdenku už z Prahy koupenou, sice na špatný hraniční přechod, ale nějakou, takže nás doplatek přišel na směšných 44 Kč. Korejky nešťastně daly dohromady nějakých 800 Kč. Potichu se radily a tvářily se, že nemají už ani vorla. Průvodčí jim bez obalu řekl, že ví, že mají peníze, tak ať je koukají navalit. Po 20 minutách dohadování od nich vzal cestovní šeky na dolary. Bylo mi ubohých chudých Korejek docela líto. Hned jak odešel, začaly se divoce dohadovat, vypadaly, že jim sebral poslední peníze, pořád něco přepočítávaly na minikalkulačkách a něco mlely ještě asi hodinu. No a pak to přišlo, začaly vytahovat peníze. Tak různě po ledvinkách jich měly víc, než my na celou dovolenou plus fůru dalších cestovních šeků. Prostě jsem změnila názor, jsou to bohatí škrti, to je celé. Panu průvodčímu jsem se v duchu omlouvala za svou nedůvěru. Jen ty "směnné kurzy" kazily trochu dojem. Do Prahy jsme dorazili ráno v 8:10 a hned koupili snídani a noviny. Pršelo. Jak jinak.
