Neděle 2.7.2000 Trondheim + Roros
Pondělí 3.7.2000 Lofoty
Úterý 4.7.2000 Lofoty + Vesterály
Středa 5.7.2000 Narvik + Abisko
Čtvrtek 6.7.2000 Abisko
Pátek 7.7.2000 Narvik
Sobota 8.7.2000 Stockholm
Ranním vláčkem jsme jeli do Trondheimu a prohlédli si trochu město. Chtěli jsme koupit nějaké jídlo, ale v Norsku je v neděli totálně všechno zavřené. Nakonec jsme se zaťatými zuby koupili v jediném otevřeném krámě nehorázně drahý chleba. Katedrála v Trondheimu je zvenku impozantní, ale vevnitř je tma jak v hrobě a mě osobně docela zklamala. Po dalších památkách Trondheimu jsme už nechodili. Odpoledne jsme jeli vlakem do Rorosu, nějakých 150 km od Trondheimu. Je to hornické město, památka UNESCO. Celá velká vesnice nebo minimálně její podstatná část je jedním velkým skanzenem. Jsou v ní krásné dřevěné hornické domečky, obrovské haldy horniny a velké muzeum, do kterého jsme se ale nedostali, protože už měli zavřeno. Courali jsme se po městečku, najedli se na hřbitově u kostela a večer jeli zpátky do Trondheimu. Na tuhle noc byl na programu noční přejezd do Bodo.
Cesta z Trondheimu do Bodo je dost dlouhá (cca 11 hodin) a vlak přijede až dopoledne a ne brzo ráno, jak jsme byli zvyklí. Díky tomu jsme viděli konec cesty údolími Lonsdalen a Saltsdalen, která jsou vážně pěkná. Byli jsme už za polárním kruhem. Cesta se kroutí podél moře pod horami a stojí za to nespát a koukat se. Počasí se nám zkazilo, foukalo a chvílemi poprchávalo, nic moc. V Bodo jsme po troše hledání našli trajekt do Moskenes, přístavu na jihu Lofot, poblíž A . Jel až za dvě hodiny, tak jsme si stihli nakoupit v supermarketu, protože jsme na tom s jídlem byli už docela zle. Mimochodem Bodo je pěkně ošklivé město. Jen samý továrny a přístavy. Cesta trajektem trvá 4 hodiny, je nudná a není na ni žádná sleva, stojí to 122 NOK na osobu. Bohužel jinak než lodí se na Lofoty z jihu nedá dostat. Do Moskenes jsme přijeli k večeru. Šli jsme obhlédnout kemp, ale bylo to jen ošklivé parkoviště, kde by stejně pořádně nebylo kde postavit stan, tak jsme jeli busem jednu zastávku do Reine, střediskové obce téhle části Lofot. Stan jsme po troše hledání postavili kousek od moře pod hřbitovem a kdyby nás svými drzými nálety neobtěžovali racci, mohlo to být docela pěkné místo. Večer jsme se šli projít po okolí. Lofoty jsou jiné než zbytek Norska. Divoké a nehostinné, ale přesto moc krásné. Ostré štíty hor bizardních tvarů, které vycházejí přímo z moře, ostře kontrastují s malebnými vesničkami na jejich úpatí. Lofoty jsou spolu s Vesterály známé jako ostrovy půlnočního slunce, kde slunce za obzor nezapadá (teda pokud zrovna je vidět skrz husté mraky). Pro obyvatele to musí být děsné místo. Skoro pořád tam prší a všude je plno šutrů, jak se ale objeví kousek aspoň trochu vhodného místa, šup a je tam barák. Trochu jsme posmutněli při pohledu na krásné pohledy v informačním centru, jasné počasí je bohužel na Lofotech výjimečné. Bylo buď zataženo (první den) nebo pršelo (druhý den). Špatná předpověď na další dny nás proto přiměla pobyt na Lofotech zkrátit. Fotky, které jsme vyfotili, tak doplním vypůjčenými (první + druhá).
Počasí pořád nic moc, zima a poprchávalo. Místo plánované zastávky v další "baště" Lofot Haningsvaeru, jsme se rozhodli Lofoty opustit. Sedli jsme na bus a projeli celý zbytek Lofot busem. Objíždí prakticky všechny z několika desítek vesniček, cestou jede přes krásné mosty a kolem dalších vrcholů. Dojeli jsme přes letiště Leknes až do Svolvaeru - největšímu městu Lofot, tam jsme přesedli a jeli dalším busem do Sortlandu. Sortland je už na Vesterálech a zase jsme museli jet trajektem. Na všechny autobusy je s Inter Railem 50% sleva a projet Lofoty a Vesterály z A až do Narviku, kde už je zase vlak, přijde na nějakých 220 NOK. Zjistili jsme, že se vyplatí kupovat si jízdenku na delší vzdálenost, je to levnější. Funguje to podobně jako ve vlaku, při přestupu jenom ukážete jízdenku z předchozího busu. Nefunguje to ale pořád, občas jezdí někam různé společnosti, a pak se musí koupit v každém buse jízdenka zvlášť. Vesterály jsou mírnější a zelenější než Lofoty, kopce nejsou tak ostré a je tam klidněji. Severní Vesterály jsou známé zájezdy na loviště (s přímou možností účasti na lovu) velryb. V Sortlandu se opět dá dost blbě stanovat, tak jsme se šli zeptat do infocentra na kemp. Je přes kilometr od centra a tradičně je zaměřen na přívěsy a míst ke stanování tam moc není. Tak jsme se tam jen osprchovali (za peníze samozřejmě - na teplou vodu jsou bedničky, kam se hodí příslušný obnos a voda teče nějakou dobu, obvykle 5 minut). Stanovali jsme v lesíku kousek od kempu, kde byli pro stanování stejné podmínky jako v kempu, jen to nic nestálo. Jak jsme postavili stan, začalo pršet, takže večer jsme prováleli ve stanu.
Ráno jsme se trochu prošli po Sortlandu a v poledne nasedli na bus do Narviku. Jak jsme vyjeli z Vesterálů, začalo se jasnit a všechno hned vypadalo veselejší. Bus si to šňěruje podél vody, kolem fjordů a přes spoustu mostů spojující ostrovy Ofot (není to překlep, na Lofoty a Vesterály vážně navazují Ofoty :-). Mosty jsou do kopce, aby v prostředku mohli proplouvat lodě a občas mají na svých krajích i zatáčky. Bus nejede přímo do Narviku, na letišti v Evenes jsme museli přestupovat. Do Narviku jsme dojeli ve čtyři hodiny a zjistili, že nám před půl hodinou ujel poslední vlak směr Kiruna. Seděli jsme na nádraží a vařili si párky a najednou se tam začali scházet lidi. Mysleli jsme, že jdou někomu naproti k vlaku, co měl ještě přijet, ale v Narviku končit, ale bylo jich nějak čím dál víc. Pokladna byla zavřená, nikde žádný nádražák. Petr začal hledat místo na přespání a jak odešel, přijel vlak, lidi vystoupili a ti na nástupišti začali nastupovat. Konečně se vynořil nádražák, tak jsem se zeptala, kam to jede a prý do Kiruny. To jsme přesně potřebovali. Rychle jsem na Petra mávala, ať se vrátí. Skočili jsme do vlaku a jelo se. Ten vlak nebyl vůbec v jízdním řádu a nevím, jak o něm ti lidé věděli, ale hlavně, že jel. Narvik byl poslední norské město, za ním je kousek hranice, ale ta se pozná jen podle toho, že se vymění vlajky na barácích a v jednom tunelu jsou uprostřed dvě vlajky - norská a švédská, a to je hranice. Nikdo nechtěl pasy, nic. Cesta vlakem patřila k nejhezčím, co jsme absolvovali. Nevede jako většina tratí v údolí, ale naopak nad fjordem a je tam nádherný výhled, který jsme fotili o sto šest. Už bylo zase skoro jasno, tak jsme měli lepší náladu. Do Abiska Turist Station jsme dojeli večer, a protože je to národní park, museli jsme zaplatit nehorázných 160 SEK za noc v kempu. V ceně je sice zahrnuta sprcha zadarmo, sauna a sušárna, ale stejně nám to přišlo dost. Aspoň jsme zase vyprali a usušili v místní sušárně, protože na té kose venku by to v životě neuschlo. Čekala nás nejstudenější noc v Norsku, před ní se úplně vyjasnilo a viděli jsme slunce i kolem půlnoci. Teplota v noci určitě nebyla daleko od nuly a možná i pod bodem mrazu. Druhý den jsem se bavila s lidma a říkali, že stanovali tu noc v horách a chytla je tam sněhová bouře, v červenci !
Plánovali jsme tady zůstat déle, ale studená noc nás přesvědčila o tom, že asi brzo odjedeme. Vyšli jsme si po značené cestě - známé královské cestě Kungsleden - k jezeru Abisko Jaure. Cesta je docela nudná. Sice je podél divoké řeky s peřejemi , ale ta je často docela daleko od pěšiny. Všude okolo jsou břízky a není nic moc vidět. Je tam dost rozmáčená půda a na pěšině jsou položeny kilometry prken, po kterých se přes mokřiny chodí. Ráno jsme viděli v kempu docela dost lidi vyrážet v holinkách a přišlo nám to směšné. Teď, co jsme viděli terén, jsme pochopili. Šli jsme vlastně začátek Kungsleden a s každým se zdravili srandovním švédským Hej. Za den jsme ho řekli tak padesátkrát :-) Zpátky jsme nešli po Kungsleden, ale po nějaké vedlejší cestě a byla to síla. Na Kungsleden s těmi prkny docela plýtvají, ale tady jich bylo zatraceně málo. Skákali jsme v mokřiskách jak kamzíci a cesta byla dost mizerně značená. Nakonec jsme byli rádi, když jsme se utahaní dotáhli do Abiska vesnice. Úplně na konci cesty jsme potkali páreček v bílých teniskách a bílých kalhotách, jak si to štrádují do toho bahna, z kterého jsme právě přišli. Pro nás zablácené a mokré vypadali jako zjevení z Marsu. Bylo odpoledne a docela se vyčasilo, připadalo nám fakt teplo, než jsme si na teploměru místního obchoďáku přečetli, že je sedm stupňů. Po cestě jsme šli chvílemi i v tričku. Asi se z nás stali lední medvědi. Jak jsme se ale na chvíli zastavili, byla ta kosa znát a rychle jsme se oblíkali. Došli jsme zpátky do kempu a rychle zalezli do sauny, která fakt bodla. Večer jsme sbalili stan a odešli stanovat do Abiska vesnice, která je už mimo park. Další noc už jsme těm "zlodějům" nehodlali platit.
Ráno jsme si nejprve počkali hodinku na zpožděný vlak do Narviku. Chtěli jsme si ho prohlídnout, když jsme z něj tak rychle předtím vypadli. Aspoň jsme znova viděli tu pěknou cestu vlakem. Narvik za moc nestál, město bylo svou polohou kolem 69 stupňů s.š. vlastně nejsevernějším bodem našeho putování. Na Nordkapp jsme opravdu jet nechtěli, i když jsme viděli spoustu autobusů, které tam směřovaly. Přemýšleli jsme, jestli se nepodíváme ještě do Finska, kde nám také platil Inter Rail. Nakonec jsme dospěli k názoru, že po přírodních krásách v Norsku by nám asi finská jezera a lesy dech nevyrazily, navíc zajímavá finská města jsou hodně na jihu, tedy dlouhé hodiny cesty z Narviku. Courali jsme Narvikem asi hodinu, pak jsme se naobědvali a skočili na přímý vlak do Stockholmu. Je to noční vlak, ale jede přes 1500 km, takže vyráží z Narviku už ve čtyři a jede až do jedenácti dopoledne. Byla to jednoznačně naše nejdelší cesta na jeden zátah a bez přestupu. Cestou jsme viděli polární kruh. Ve vlaku jej ohlásí, vlak jede pomalu a jen slepý by přehlídnul obrovské bílé cedule Polar Cirkle a bílou linii z kamenů, která ho vyznačuje. Cesta byla sice dlouhá, ale díky mejdanu ve vedlejším oddíle jsme se stejně moc nevyspali.
Dopoledne jsme si ve Stockholmu tradičně vzali mapy a vyrazili do města. Procházeli jsme se po hlavních třídách, zašli jsme kolem budovy parlamentu ke královskému paláci, kde zrovna hradní stráž něco nacvičovala a vypadala dost legračně. Palác je možné prohlídnout, ale jednak prohlídka není nejlevnější, ale hlavně tam byla strašná fronta na lístky, tak jsme to vzdali. Stockholm je opět město na moři se spoustou kanálů přímo v centru. Došli jsme do parku, kde je muzeum lodi Vassa. To jsme vidět chtěli. Vassa je středověká loď, která se někdy v 17. století potopila na své první cestě a před nějakými dvaceti lety ji vyzvedli a opravili. Celé muzeum je postavené kolem lodi, z níž vyčuhují ven střechou stožáry. Na loď se přímo nesmí, ale stejně je docela zajímavá, promítají o ní filmy a tak. Strávili jsme tam nějaké dvě hodiny a to jsme to nebrali moc podrobně. Vstupné (studentské) stojí cca 40 korun. Když jsme si vše prohlédli, courali jsme se po parku kolem zábavního centra Tivoli, sledovali hru mladých Švédů s dřevěnými klacky a nakonec jsme snad i pochopili, o co jde. Městem jsme prošli zpátky a podívali se ještě na Statshuset - velkou budovu, kde se každoročně udílejí Nobelovy ceny. Je kousíček od nádraží na krásném místě u vody a je vážně moc pěkná. Docela mě mrzelo, že jsme tam šli až večer, kdy se nedalo jít na prohlídku. Nočním vlakem jsme jeli do Malmö.
