"Už jsme se dlouho neviděli."
"Ano. Od té doby, co jsi odletěla do Států, jsem od tebe nedostal víc, jak pár pohledů."
"Nezlob se. Nepsala jsem nikomu, víš, že na to nejsem. Navíc jsem tam měla spoustu práce."
Posadila s
e do křesla a přehodila nohu přes nohu."Dáš si něco k pití?"
"Naučili mne tam na bourbon, tak Jima Beama?"
"Přinesu ho."
Za chvilku byl zpátky i s miskou ledu a lahví. Odšrouboval víčko a nalil dvě sklenky. Jednu podal jí. Vypadala fantasticky. Vždycky ho fascinovaly její dlouhé černé vlasy a její ohromná vynalézavost v účesech. Když ji viděl naposledy, ve svých osmnácti letech byla pořád tak trochu puberťačka. Teď tady před ním sedí v elegantním šedém kostýmku, uvolněná, sebejistá a strašně žádoucí.
Vlasy volně rozpuštěné a v obličeji klidná a usměvavá."Děkuju.", usmála se a smočila rty ve sklence.
"A co v Americe?"
"Znáš to, práce. Přinesla jsem DVD, takže se na něj můžeme podívat."
"Nemáme ho na čem přehrát..."
"Aha. No, tak to mne nenapadlo. P
romiň."Omluvně se usmála a odhodila pramen vlasů z čela. Vzpomněl si, jak mu tehdy podala krabičku a v ní pramen vlasů. Na památku. Ještě pořád ho má schovaný.
"Ale... docela jsem se sem těšila. Na tebe a tak."
"Našla sis tam někoho?"
"Ne!"
Její odpověď zněla příkře, skoro uraženě. Vzpomněl si, že když jí vyznal lásku, ještě nevěděl, že jim zbývá jen pár hodin. Políbila ho a s uslzelýma očima mu vše řekla. Málem se rozplakal taky. Pak se otočila a uviděl ji až teď, po třech letech.
"Já neví
m, říkala jsi, že kdoví, co bude tam a že nevíš, jestli se vůbec vrátíš.""Ne, nikoho jsem si tam nenašla. A co ty?"
"Čekal jsem na tebe."
"To jsi nezavadil o ženskou?"
"Ale ano. Vždycky, když se mi nějaká líbila, vzpomněl jsem si na tebe."
"Prý že když muž při milování myslí, myslí na jinou ženu."
"Nikdy jsem na tebe nemyslel při milování. Nemiloval jsem se."
Usmála se širokým úsměvem. "Jsi milý blázínek. Takového jsem si tě tady přála najít a jsem ráda, že se mi to podařilo."
Položila na stůl dopitou skleničku a on bleskově dolil.
"Často jsem na tebe myslela. Co asi děláš a jak se máš."
Její hlas zněl velice tiše. Očima těkala ze skleničky na stole na obraz na stěně či k oknu.
"Chtěla jsem ti zavolat, nebo napsat víc, ale nikdy mi to nevyšlo."
Mlčel. Dopil posledních pár kapek a dolil i sobě.
"Z tvých dopisů jsem čerpala sílu. Vždycky, když mi bylo smutno, prolistovala jsem si je a hned mi bylo líp."
Pokusila se o náznak úsměvu, ale ten narazil na jeho mlčení. Psal jí pořád. O tom, co dělá, co je nového. Zpočátku ji ujišťoval o své lásce, o svém čekání, ale když nereagovala jinak než formálním pozdravem odtud nebo odtamtud, ochladl ve vášní rozpálených něžnostech. Ale čekal stále. Čeká pořád. Čeká i teď.
"Ty první dopisy byly strašně krásné. Když jsi mi napsal, že mne miluješ, vždycky mne ta slova zahřála u srdce. Pak už to sice nebylo takové, ale vždycky jsem se těšila, až zase napíšeš. Víš, že jsem docela litovala, že jsme spolu nezačali chodit, než jsem odjela?"
Maličko absurdní. On za ní chodil dlouho předtím, než se s ní nějak sblížil. Jako spolužáci byli často spolu, přesto se ve škole nikdy vůči sobě neprojevovali. Byla pro něj jako víla, jako nadpozemská bytost. Mnohokrát si prohlížel její tvář, když si byl jist, že se nedívá. Mnohokrá
t, když se na něj otočila, uhnul pohledem. Někdy to neudělal, ale to se pak zahleděl do jejích kaštanových očí a nedokázal se odtrhnout."Moc jsem si přál, abys se mnou chodila. Snažil sem se..."
Upil a usmál se. Opětovala úsměv.
"Já vím. Věděla jsem o tobě a bylo mi příjemné sledovat, jak se snažíš."
"Jen se dívat. Řekla jsi to přesně."
Naklonila se přes stolek a pohladila ho po tváři.
"Třeba by ses pak přestal snažit. Čím víc jsem odolávala, tím víc ses snažil. Ale vždyť to všechno můžeme napravit teď."
Chytil ji za ruku a zadíval se na ní. Je jiná, možná hezčí. Představil si, jaké by to bylo, kdyby se teď dali dohromady.
Zavřel oči a zavrtěl hlavou. Představil si ji tehdy, když se loučili, její uslzelou tvář a poslední pohled jejích kaštanových očí. Otevřel je až když uslyšel klapnutí domovních dveří.