Vystoupil jsem v kočáru, upravil svou novou masku Pierota, nasadil škrabošku a vešel jsem do zámku. Na chodbách byla spousta lidí, koše s květinami, stoly s jídlem a všudypřítomní sluhové směrovali všechny návštěvníky maškarní zábavy do hlavního sálu.

Vešel jsem do sálu. Hloučky lidí v nejrůznějších maskách se bavily a smály a mezi nimi se proplétali sluhové s tácy sklenic. Jeden ke mně přistoupil a se servilním úsměvem mi nabídl sklenici vína. Vzal jsem si ji a chladným pokývnutím hlavy jsem ho poslal pryč. Korzující páry mne zdravily pokývnutím hlavy a já nestačil odpovídat. Dneska bude můj šťastný den.

Přišel jsem k jednomu hloučku, kde jakýsi muž líčil zaujatě, jak se zúčastnil honu na lišku a že to byl zrovna jeho pes, který ji dohonil a jediným trhnutím zlomil vaz. Odvrátil jsem se a pokračoval dál. Pomyslel jsem si, že tihle lidé jsou vlastně všichni stejní. Chamtiví po bohatství a po moci, úslužní k vévodovi a nenávistní mezi sebou. Ani nevím, co mne mezi ně tak táhne. Nikdy jsem se necítil dobře mezi lidmi, mezi které nepatřím. Jenže teď máme všichni masky, nikdo neví, kdo je ten druhý, teď jsem stejný jako oni, jsem jim roven.

A kde je vůbec vévoda? Nestačil jsem mu ještě ani poděkovat, že mne pozval. Ach, vévoda. Je to zvláštní člověk, mocný a bohatý. Mnoho lidí se ho asi bojí. K nám se sice občas chová odměřeně, ale jinak je milý. Jiní ale říkají, že je krutý a násilnický. Ale možná to není pravda, určitě to není pravda. Jen mu závidí a nenávidí ho.

Že by byl vévoda támhle? Ne, to je někdo jiný. Vedle mohutného svícnu stála podivná dvojice. On vysoký, černovlasý, s maskou Saracéna a něco líčil dámě v masce páva. Jeho znám, je pravidelným návštěvníkem a přítelem vévody, ale ji jsem tu ještě nikdy neviděl.

Byla neobyčejně krásná. Tmavé šaty zvýrazňovaly její štíhlou postavu, černá maska a paví péra na skráních a ve vlasech jí dodávaly až nadzemský půvab. Většinu obličeje měla zakrytou, ale její postava a aristokratický úsměv mne neobyčejně přitahoval. Saracén se pak otočil a spěšně odešel, zjevně rozladěn. Stále jsem stál na místě a upřeně ji pozoroval. Přemýšlel jsem, jestli ji neznám, ale její maska, vlasy, ústa, jakýkoli detail jejích šatů, uchvacoval veškerou mou pozornost, takže jsem nebyl schopen se soustředit. Všiml jsem si, že i ona se na mne dívá a úplně ve mně hrklo. Ještě si pomyslí, že na ní civím. Otočil jsem se a vyšel ven ze sálu.

"Haló!", kývl jsem na komorníka.

"Ano, pane?"

"Kdo je ta mladá dáma v masce páva?", ukázal jsem nenápadně rukou jejím směrem.

"Nevím, pane."

Vylovil jsem z váčku pár mincí.

"Opravdu nevím, pane. Pamatuji si, že ta dáma přijela v kočáře jako jiní hosté a pozvánku měla také."

"A co podle seznamu hostů?"

"Pan vévoda si nikdy nepotrpěl na přesné seznamy hostů. Na každém plese je několik hostů, které pozval osobně vévoda. Ale pokusím se to zjistit."

"Dobře."

Mince zmizely v komorníkově dlani a já opět osaměl.

Stál jsem na chodbě u okna a díval se ven do zahrady. Venku už se smrákalo a sluhové procházeli zahradu a zapalovali pochodně na stojanech. Byla krásná letní noc a celou mou mysl ovládla jediná myšlenka, jediná touha. Projít se s tou tajemnou dámou po zahradě a promluvit si s ní. A snad trochu poodhalit její tajemství. Zavřel jsem oči a hlavou se mi rozvířila slova básně...

Má krásná dámo jsi jak laň

Na skráních s pavím peřím,

Jsi jediná, v co věřím

Teď platím osudu svou daň.

Jak anděl touhy spadlý z nebe,

Jak ďábel hříchem zplozený

Do kotle smůly vhozený

Teď myslím jen na Tebe

Teď dotknout se Tvé tváře,

Tak zemřu hned na místě

Vždyť nic není tak čisté

Jak Ty, andělská záře.

Mne teplý vzduch teď zebe

Kdykoli pomyslím na Tvou

Postavu, jdoucí tmou

Chci myslet jen na Tebe...

Na sále začala hrát hudba. Klouzal jsem očima po tančících párech. Mou krásku právě prováděl jiný vévodův přítel v masce antického boha Apollóna a ačkoli mu lyra u pasu trochu překážela, všiml jsem si, že se jeho ústa téměř nezastavila. Ona mlčela a nepřítomně se usmívala. Tančila krásně, s noblesou a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Hudba ztichla a okolo ní se strhl poprask. Odevšad se vyrojily masky a zamlouvaly si jí na jednotlivé tance.

Ucítil jsem dotek na mém rukávu a otočil jsem se. Za mnou stál komorník a gestem mne vyzval, abych vyšel za ním na chodbu. Když jsem to udělal, naklonil se ke mně a zašeptal:

"Ona je osobní host vévody. Není ani v seznamu hostů. Nenápadně jsem vyslechl rozhovor vévody s jedním sluhou, který na ni měl dohlédnout, aby k němu přišla přesně o půlnoci, jinak že ho přísně potrestá."

"A proč má k němu přijít?"

"To nevím."

"A vévoda je kde?"

"Pan vévoda přijde mezi hosty asi až po půlnoci."

Vmáčkl jsem mu do dlaně další mince a on zmizel. Takže je osobní host vévody?

Hudba hrála a tanečníci se střídali a já jen stál a očima hltal každý její pohyb.

Dopil jsem sklenici a vzal si plnou. Pak hudba přestala hrát a tanečníci se rozešli. Nějaký starší muž v masce čaroděje, přinejmenším o půl hlavy menší, než ona, se jí právě snažil pobavit. Smála se na něj a on se před ní směšně pitvořil. Pak si nervózně sundal svou vysokou černou čepici, zamával nad ní rukou jako by předváděl nějaké kouzlo a vyndal z ní růži. Podal jí květ a celý žádostivý čekal na její reakci. Přivoněla si k ní a obdařila ho zářivým úsměvem. Nasadil si zpět svou trapnou rekvizitu, obřadnou úklonou ji pozdravil a odcházel s šťastným úsměvem ven. Když procházel kolem mne, na poslední chvíli jsem odolal pokušení do něj vrazit.

Vrátil jsem se pohledem. Dívala se na mne a já na ní. Srdce mi tlouklo jako o závod a já si představoval, jaká krásná tvář se skrývá pod maskou. Pokoušel jsem se nasadit nenucený úsměv, ale asi mi to moc nešlo.

V okamžiku, kdy se k ní přiblížili další dvě masky, na ně omluvným gestem kývla a vykročila ke mně. Ti dva se po mně koukali dost nevraživě a já bych si skoro přál, aby zůstala s nimi a já se mohl ještě chvilku odhodlávat, než sám zapředu hovor.

Zavěsila se do mého toporného rámě a šeptem mne požádala, jestli bych jí nedělal společnost. Spíše mne vedla, než abychom spolu kráčeli, k oknu a tam jsme zůstali stát. Vyklouzla z mého sevření a hrála si s růží od kouzelníka.

"Líbí se vám ta růže?"

"Mám ráda květiny,", pokrčila rameny a po chvilce dodala "ale také záleží na tom, kdo vám ji dá a s jakým úmyslem."

Položila květ na parapet a odvrátila se od něj.

"Jak se vám tu líbí?"

"Líbí se mi tu velice."

Bylo to hrozné, mluvil jsem jako malý klučina, kterého přistihl dospělý při nějaké lumpárně.

"Víte, proč jsem si vybrala vás, abyste mi dělal společnost?"

Díval jsem na ní se směsicí strachu, úžasu a šílenství.

"Ne.", vykoktal jsem.

"Jste asi jediný, kdo se mi tu nedvoří. Jinak ať se hnu kam se hnu, všude je nějaký muž, který se snaží mne zaujmout, nebo se mi rovnou začne dvořit."

Kdyby věděla, co se odehrává v mé hlavě, asi by ode mne utekla. Jako jediný odsud jsem nebyl schopen ani vyzvat ji k tanci a právě to ji přivedlo až ke mně.

"Smím vědět, kdo jste, pane Mlčenlivý?", usmála se na mne.

"Jmenuji se Jiří. Jsem synem obchodníka z města, dvorního dodavatele exotického zboží pro našeho vévodu. A jsem také vévodovým přítelem."

"Tak to jistě, jinak byste se přece nedostal na tuhle slavnost."

Nevěděl jsem, jestli si ze mne dělá legraci, nebo to myslí vážně.

"Pan vévoda má rád cizokrajné věci, látky, ozdoby, zbraně, šperky, a to vše mu vozíme."

"Tak to jste jistě velmi zcestovalý, že?"

"Já ne, ty věci nám většinou dovážejí cizí kupci. Já s otcem je od nich nakupujeme a prodáváme dál.", omluvně jsem vydechl.

"Takže jste obchodně zdatný, to je zajímavé."

"Zatím ne. Studuji obchodnictví u otce."

"Ach tak."

Smočila rty ve víně, zatímco já se vedle ní potil.

"Říkal jste, že jste vévodův přítel? Důvěrný?"

Už jsem to nevydržel.

"Já sem vlastně ani moc nepatřím. Nejsem šlechtic, ani boháč. Jen díky tomu, že můj otec je dvorní dodavatel exotického zboží Źpro vévodu a jeho dvůr a díky tomu, že se vévodovi líbí mé básně, mne zve na plesy a maškarní bály, jako třeba na tenhle. Promiňte, že jsem vás klamal."

Otočil jsem se a zahanbeně chtěl odejít. Chytila mne za ruku.

"A to mne tu necháte samotnou?"

"Promiňte. Chtěl bych být sám."

"Víte, že jste roztomilý? A nelžete o nic víc, než všichni tady okolo. Neopouštějte mne, prosím vás o to."

"Uvádíte mne do rozpaků."

"A vy byste mne velice zklamal, kdybyste mi dal košem."

Stála přede mnou a vůbec nevypadala, jako by se na mne zlobila, spíš že mne opravdu prosí. Políbil jsem jí ruku. Rozechvělý jsem byl sice pořád, ale ta žena mi svými slovy dodala sebevědomí. Usmála se a roztomile našpulila ústa.

"Nepůjdeme do zahrady, pierote Jiří?"

Nabídl jsem jí rámě a vyšli jsme. Cítil jsem v zádech závistivé pohledy všech ostatních mužů. Pálily hodně, ale mně to bylo jedno. Před pěti minutami jsem získal nový důvod, proč žít.

"A kdo jste vy?", osmělil jsem se, když jsme minuli první stojan s pochodní v zahradě.

"Pozval mne sem vévoda."

"Jste nějaká jeho příbuzná?"

"Ne."

"Přítelkyně?"

"Ne a nemluvme o tom, prosím. Řekněte mi spíš něco o vás."

"Proč mi nechcete říct, kdo jste? Nebudu vás obtěžovat, nemusíte mít strach. Vím, co se sluší a patří."

"Věřím vám. Ale já nejsem zajímavá. Ale vy mne velice zajímáte. Říkal jste, že skládáte básně?"

"Ano, skládám. Řekněte mi aspoň vaše jméno!"

"K čemu by vám bylo?"

"Abych věděl, jak se jmenuje to nejnádhernější stvoření, jaké Bůh stvořil."

Ustoupila a za maskou jsem cítil její pichlavé oči.

"Jsem jako ti ostatní, že?"

Mlčela a já sklopil hlavu.

"Řeknete mi, prosím, nějakou báseň?"

"Proč jste tady?"

"Řekla jsem vám to. Na pozvání vévody."

Mávla na sluhu a vzala z tácu dvě plné sklenky.

"Já už nebudu pít.", hlesl jsem.

"To je pro mne. Chci se opít."

Bezmezně jsem se jí obdivoval a zároveň se jí začínal bát.

"Řekl jsem vám vše. Upřímně a pravdivě. Proč chcete zůstat obestřena tajemstvím?"

"Nejsem tajemná, také jsem vám řekla vše. Řekněte mi, prosím, nějakou báseň."

Vzpomněl jsem si na to, jak jsem stál tam nahoře u okna. Zavřel jsem oči a hlavou se mi rozvířila slova básně. Začal jsem recitovat.

Má krásná dámo jsi jak laň

Na skráních s pavím peřím,

Jsi jediná, v co věřím

Teď platím osudu svou daň.

Jak anděl touhy spadlý z nebe,

Jak ďábel hříchem zplozený

Do kotle smůly vhozený

Teď myslím jen na Tebe

Teď dotknout se Tvé tváře,

Tak zemřu hned na místě

Vždyť nic není tak čisté

Jak Ty, andělská záře.

Mne teplý vzduch teď zebe

Kdykoli pomyslím na Tvou

Postavu, jdoucí tmou

Chci myslet jen na Tebe

Když vidím Tvé rty rudé,

Ač vím, že se to nesmí

Nebo snad proto, věř mi

A i když hřích to bude,

Snad nemyslím jen na sebe

Když líbat bych je chtěl

Kdybych snad chvilku směl

A myslet jen na Tebe

Jak anděl spadlý z nebe

Tu u Tvých nohou klečím,

Když směji se, když brečím,

Když myslím jen na Tebe

Stál jsem těsně vedle ní a cítil, jak se přestávám ovládat. Pomalu ale se zničující intenzitou mi docházelo, že pokud se něco hodně rychle nestane, obejmu ji a políbím. Dívala se na mne a přísahal bych, že se ve svitu vzdálené pochodně v jejích očích zaleskly slzy. Natáhla ruce a uchopila mou. Políbila ji a pak si jí přitiskla na dekolt. Objal jsem ji a ona si položila hlavu na mé rameno. Vtom zazněl zvon z nedalekého kostela. Odbíjeli půlnoc.

"Počkejte tu na mne, brzy se vrátím.", zašeptala rychle, pak se mi vytrhla a beze slova utíkala do zámku. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, a když jsem doběhl do zámku já, nikde jsem jí neviděl.

Sedl jsem si do křesla a beze slova zíral před sebe. Kolem mne procházeli lidé a možná na mne i někdo promluvil, já ale nic neviděl ani neslyšel. Z této otupělosti mne probral až příchod vévody s družinou jeho druhů. Choval se hlučně, jako vždy, když měl dobrou náladu. Když přicházel ke mně, zaslechl jsem jeho slova.

"...pánové, věřili byste, že byla ještě panna? Moc se jí nechtělo, ale ženská, která by mi odolala, se ještě nenarodila. To snad až budu starý a uteče mi, ale teď?"

Následovala salva smíchu.

"Že prý mne milovala, ale teď už ne. Slyšeli jste někdy takovou hloupost?"

Další salva smíchu.

Přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno.

"Copak, příteli, nelíbí se Ti tu?"

Vstal jsem a chtěl mu poděkovat za jeho pohostinství, když jsem v jeho klopě spatřil pírko z páva. Ne z páva, ale z čelenky...

Vrhl jsem se na něj a chytil ho za krk. Neovládal jsem se, jen jsem cítil, že se ve mně něco v mžiku nahromadilo a že to musí ven. Vztek, láska, nenávist, to vše muselo ven a já věděl, že neskončím, dokud ta zrůda bude žít. Pak jsem ucítil, jak mi do těla proniká něco studeného, ostrého. Pustil jsem ho a díval se na rukojeť tesáku, čnící z mého břicha a látka okolo se barví krví. Pak jsem upadl na zem....

* Kurzy * Akcie * Práce * Zájezdy * Zájezdy * Meteobox * Auto *