Jednoho krásného slunečného dne přišel do osady Prudík. Ujali se ho s pravou praslovanskou pohostinností a poté, co se bezelstně přiznal, že opravdu neví, co je spodní prádlo, nabídli mu, jestli by u nich nechtěl zůstat. Neměl kam jít, byl sám, a tak přikývl.
Ale co bude dělat? Na lov mamutů byl příliš malý a slabý, nebyl ani příliš hezký na osadního manekýna, a tak se nechali inspirovat jeho jménem (čert ví, kde a jak k němu přišel) a dali mu funkci Osadní prudil. Tato funkce je pochopitelně čestná, neopomněli mu to připomenout, on však uchopil příležitost za pačesy a začal okamžitě své nové povolání plnit s neobyčejnu vervou. Jak byl malý, tak ho bylo všude plno. A prudil a prudil. Netrvalo dlouho a začal lézt všem na nervy. Na různé výtky nedbal, to, že si z něj ttomovi vojáci udělali terč svých ostrých posměšků bral jako oběť, a otravoval s ještě větší zarputilostí.
Situace vyvrcholila, když kvůli němu Lukáš.Sax vyloudil Cis místo D a Papu spálila celého mamuta na kostru.
Když kolem osady prošel patnáctý kojot po západu slunce a nastydlý sýček se zakuckal v koruně posvátného stromu, sešla se okolo totemu skupinka lidí. Chvilku si šeptali a pak se po jednom vrátili do Jeskyně, každý ke své houni.
"Prudile, pojď, něco pro tebe mám!", co nejsladším hlasem řekl Magdon druhého dne hned ráno.
"Co to je?", zeptal se opatrně Prudil.
"Neptej se a pojď."
"Bobule? Vždyť od toho mamuta... vždyť víš... mám snížené dávky jídla...", řekl Prudil a jakoby mimochodem drknul do Mixe, který zrovna melouchařil a holil ostře řezanou bradu ttoma tak, že nemít ttom neprůstřelnou kůži, měl pazourek zaseklý do tváře. Už už se chtěl mix po Prudilovi ohnat, ale ttom zachytil jeho pohyb.
"Klid...", zašeptal a mix jen nechápavě koukal.
"Na, tumáš", podal Magdon Prudíkovi hrst bobulí.
"Nejsou jedovaté?"
"Neboj, nejsou", řekl Magdon a potutelně se usmál.
Hup, a byly v Prudíkovi.
"Hmm, dobré. Díky, máš to u mne.", zašveholil a rozverně plácl Magdona po rameni tak, že si, nebožák, rozsedl sáček s čerstvě natrhanými borůvkami.
"Jen počkej, mamutí truse!!!", Magdonovy zuby zaskřípaly nejstrašnější nadávku jeskynního lidu.

Druhý den ráno se Prudil probudil v Jeskyni a trochu ho bolelo břicho. Protáhl se a vtom to přišlo. Jeho střeva, napnutá k prasknutí velice agresivní plynatostí vzala ten okamžik jako signál k útoku a jako jeden muž se nejrůznější plyny zrůdných prachemických vzorců, šílených prajmen a ještě mnohem horšího zápachu hnaly ven a vmžiku se rozšířily po Jeskyni. Celá jeskyně ztuhla a vzápětí se přes nejrůznější kusy hadrů, kožešin či rukou hnaly z úst obyvatel jeskyně taková slova, až se ttom začervenal a Sylvie si je začala rychle zapisovat do písku.
Prudík byl rychlostí blesku vyhozen z jeskyně, přivázán v dostatečné vzdálenosti od Jeskyne ke stromu a začalo veliké větrání.
Když emoce vyprchaly, zasedla celá Jeskyně k jeskynnímu sněmu.
"Zabijeme ho!!!," křičely krvelačnější povahy, "Vyženeme ho!!!", navrhovaly citlivější.
Vendy, matriarcha, se vztyčila ve svém křesle.
"Ne, jen tak ho zabíjet nebudeme. Navrhuji, aby ho ttom využil jako terč pro výcvik lučištníků či vrhačů kamení."
"Dobrá, vezmu si ho. Bude skvělý terč a navíc možná půjde použít i jako bojový prostředek proti jiným kmenům. Pošleme ho jako předvoj a on otráví půlku jejich vojska."
"Možná by šel použít i na hubení krys a potkanů.", zasnil se Kocour.
"A kdo pak bude ze smradlavého zrní péct smradlavé placky?", rozhorlila se Papu. "Já tedy ne!!!"
Nakonec bylo dohodnuto, že bude použit tak, jak ttom zamýšlel.
Šátky na ústech a zacpaný nos provázely skupinku pralidiček, když šli oznámit Prudíkovi verdikt.
"Kdo jste, já se bojím!!!", nepoznal Prudík, kdo se k němu probíjí přes ten smrad.
"Mlč, blbče!", uzemnil ho ttom. "Jseš můj a budeš mi sloužit. Já ti udělám takovou vojnu, žes to neviděl, prde!!!"
"Prdíku, tedy Prudíku, máš dvě..." zakuckala se Vendy.
Celá skupinka se rozesmála tak, že jim ještě víc slzely oči a že si málem přestali držet kožešinu na ústech.
"Prudíku, buď odejdeš dobrovolně a nikdy se nevrátíš, nebo tě použijeme jako cvičný cíl při cvičeních Zelených dekadentů. Vyber si."
"Chci zůstat s vámi...", zašeptal Prudík a sklopil hlavu. Slabší polovička pralidstva uronila slzu dojetí.
ttom zaplesal: "Tak jdeme."
"Kam?", zahučela jednohlasně celá skupinka.
"Na cvičiště přece!!!", zajásal ttom.
Ve tvářích všech zúčastněných byla vidět veliká úleva.
"Ale ubytuješ ho dál od Jeskyně, že?", zeptala se pro jistotu Vendy.
"Jasně. Přece nenechám vybuchnout další plynovou bombu uprostřed jeskyně, viď?", mrkl spiklenecky ttom na svého služebního motýla. Ten jen zamával křídly na znamení souhlasu.

Na horizontu se náhle zjevila obrovitá postava ttoma, jak vleče za ruku Prudíka, který sotva pletl nohama. Jednotka Debilní pěchoty pomalu vstávala z rozbahněné země a přes husté obočí sledovali přicházející dvojici.
"Jednotko vstát, přišel mamut!!!"
Ačkoli se tito ostřílení hoši obyčejně ničemu nediví, tentokrát nejeden pozvedl houštinu chlupů nad očima, aby tak dal najevo své překvapení nad tím, že existují také hubení, dvounozí mamuti, ne tak zcela nepodobní lidem. Každý si vzal svůj oštěp a připravil motýla k vypuštění.
"Ještě ne, nejdřív ho musím připravit!!!", zavelel ke klidu ttom.
Každý si zase sedl a šeptal nejrůznější důvěrnosti svému motýlkovi. Ttom zatím odkudsi vytáhl obrovský krunýř z větví a listí a poručil Prudíkovi, ať si klekne. Pak mu ho na záda přidělal, takže Prudík vypadal jako obrovská halda čehosi, z čeho dole vyčuhovaly dvě ruce a dvě nohy. Ještě zarazil dopředu zahnutou větev a řekl:
"Tento chobot vezmi do zubů, ať ti neupadne. A teď utíkej."
Otočil se a zavelel řízným hlasem:
"Jednotko, k lovu mamuta připravit!!!"
Skupinka se namáhavě zvedla.
"Jednotko, motýly vypustit!!!"
Každý zašeptal pár slov na rozloučenou, přidal něžný (v rámci možností) polibek na tykadlo a vypustil motýla.
"Jednotko, lov zahájit!!!"
Muži se s bouřlivým Urrráááá vrhli každý za svým motýlem a mávali přitom zuřivě oštěpem nad hlavou. Ttom se se zalíbením zahleděl na svou jednotku, když v tom ho vyrušil huhlavý zvuk za ním. Otočil se a uviděl haldu větví, které se hýbal chobot.
"Co je?", zeptal se.
Chobot se zahýbal ještě víc.
"No tak se vymáčkni!!!"
Chobot se zahýbal ještě víc.
"Co simuluješ němotu, vždyť vím, že mluvit umíš!!!"
Hromadě větví upadl chobot.
"A kam mám běžet?", zeptal se nevinně Prudík.
"To je přece jed..." zasekl se v půlce slova ttom a zbledl. Otočil se ke svým lidem a uviděl pohled, na který byl zvyklý. Po pláni se prohánělo několik mužů bez jakékoli taktiky a simulovalo cosi, co bude o pár staletí později nazváno Brownovým pohybem. A přitom cíl stál za ním, což však nijak nepřekáželo lovcům v tom, aby hledali úplně jinde.
Taky tohle nejsou žádní lovci, pomyslel si ttom a vrazil chobot zpět na původní místo.
"A teď padej!!!", zařval ttom a nakopl Prudíka do zadní části hromady větví, když vtom zaslechl zoufalý nářek jednoho ze svých lidí.
Okolo postiženého nebožáka se už shromáždili všichni ostatní a když se mezi ně vmáčkl i ttom, spatřil jednoho ze svých mužů, jak hladí svého motýla po hlavičce a sleduje, jestli ještě dýchá.
"Co se stalo?", soucitně zašeptal ttom.
"Asi ho trefil oštěpem...", zašeptal kdosi zprava.
"Já myslím, že ho zašlápl.", ozval se kdosi zleva.
"Voják nemyslí!!!", zasyčel ttom.
"Dnes máš volno. Správný voják nezná soucit, najdi si jiného motýla. A tohoto pohřbíme se všemi vojenskými poctami, jak se na hrdinu sluší a patří. A zbytek pokračuje v lovu!!!"
Rozhlédli se, ale cvičný mamut už tam nikde nebyl.
"Tak rozchod.", zavelel unaveně ttom.

Po mocném ttomově kopanci se Prudík skutálel po svahu do lesa a krunýř mu sloužil jako ochrana před stromy a jedním pomalým medvědem. Dopadl na záda a ještě s chobotem v puse se vyprostil ze sevření dřevěného pseudoželvího krunýře a vyplivl chobot na zem. Pak se opatrně rozhlédl. Nikde nikoho neviděl a dostal strach. Cvičiště bylo dost vzdálené od Jeskyně a on byl teď dost vzdálený od cvičiště. Nad sebou viděl zřetelnou průrvu, jak si blátem prorážel nechtěnou cestu dolů, ale šplhat nahoru, to nemohl. Několikrát to zkusil, ale vždycky sklouzl zpět dolů.
Prudík se naposledy rozhlédl a s trpitelským výrazem se vydal směrem k Jeskyni. Prodíral se křovím, odháněl mouchy, které mu sedaly na obličej a vyhýbal se přerostlým ještěrkám, které se mu proplétaly mezi nohama. Náhle ucítil něčí přítomnost a zahlédl vedle sebe pohyb. Lekl se tak, až se posadil na zem.
„Prudíku, co tu děláš?“
„Píďalko, a co ty tady děláš?“
„Sbírám květiny, aby Selovi lépe chutnal oběd. Bude svíčková z ptáka moa, a k té má nejraději konvalinky. Ale tady roste jen samý plevel, to je hrozné.“
„On jí konvalinky k masu?“
„Ne!“, rozesmála se, „ale znáš ho, celý den dře, běhá kolem té své knížky a teď se, chudinka, rozhodl sepsat nějakou báseň na oslavu našeho miminka, a tak se chce najíst v prakulturním prostředí. Sylvie sice už krčmu má, ale ještě se tam nevaří a navíc Sel to má nejraději ode mne.“
„Co?“
„No jídlo. Vždycky mu tam nastrouhám celer, pak trochu česneku, aby to nepoznal a pak...“, zapýřila se.
„Co pak?“
„Zkoušíme, jak se nám bude dělat miminko. Občas ani nedojí a ... co ti to tady povídám a ty mi ani nic neřekneš. A vstávej, vždyť nastydneš.“
Prudík vstal a sklopil oči.
„Hele, co ty jseš takový ustrčený? Pořád takový provokatér a po tom... atentátu jsi jako vyměněný. Ty za to nemůžeš, to ty bobule.“
„Nezlobíte se na mne?“
„Ty myslíš, že jsi jediný, kdo nevoní? To máš vidět Sela, když přijde domů a sundá své kožešinou zdobené topánky. Občas větrám i půl dne. Musíš být silnější, nepoddat se, když ti někdo řekne něco ošklivého..“
Zapraskaly větve a na paseku vjel Sel na tapírovi.
„Lásko, koukni, jaké zvířátko jsem si ochočil. Budu na něm jezdit kolem toho šutru a budu psát naši báseň mnohem rychleji. Možná už bychom to měli zkusit, co říkáš... Do pr..avěké prkenné ohrady, Prdík.“
„Jsem Prudík a ne Prdík...Vy budete mít miminko?“
„Ne, teď už jsi Prdík. Nikdo ti neřekne jinak.“, zasmál se Sel.
„Ne, miminko ještě ne, ale než to Sel dopíše, tak si určitě nějaké uděláme. Ale to bude trvat dlouho.“
„Pojď, sedni se za mne, pojedeme aspoň zkusit, jak nám to půjde.“, zažadonil Sel.
„Vždyť to zkoušíme každou chvilku...“
„No tak, myslím, že jsem přišel na několik novinek a potřebuju je ověřit praxí. To víš, nikdo nás nic nenaučí a na co nepřijdu sám...“
„Tak jo.“ Píďalka si sedla na tapíra a kývla na Prudíka.
„Pojď, pojedeš s námi do Jeskyně.“
„Už není místo!“, zaryčel Sel a pobídl tapíra, který se šouravým krokem rozpochodoval.
„Jé, to jsem ale zlý!!!“, zaradoval se Sel.

Prudík opět osaměl. Ale slova Píďalky ho povzbudila. Dodal si několika podupnutími do louže vedle sebe odvahu a když mu stekly kapičky vody z druhé nohy, vydal se na cestu po stopách tapíra. Cesta šla pomalu, stopy byly mnohdy neznatelné a jednou dokonce zabloudil. Posadil se na padlý kmen, aby si odpočinul, když tu se kousek od něj zastavil muž s vlčí hlavou. Skoro se v něm zastavilo srdce, když se na něj ta postava zadívala skoro lidskýma očima. Pak prošel kolem něj a zmizel v křoví.
Podíval se na oblohu a zachmuřil se. Už se začalo stmívat a světla rychle ubývalo.
„Hej, mohl bys mi pomoct?“
Prudík málem vypustil produkty svého vlastního metabolismu na kmen stromu, jak se vyděsil. Z křoví vyšel ten muž s vlčí hlavou a místo rukou měl vlčí tlapy.
„Pomóóóc“, rozkřičel se prudíl na celý les.
„Nekřič, neublížím ti. Potřebuju jen pomoct.“
Prudík na něj koukal se směsicí strachu a zvědavosti.
„A co jsi zač?“
„Jsem Majkl. Přicházím s důležitým poselstvím do Jeskyně.“
„A jsi vlk, nebo pračlověk?“
„Ne, normální pračlověk, jako všichni. To je jen vlčí kůže. Obvykle si ji stahuju jako had svou kůži, ale teď se mi to někde zaseklo a nejde mi sundat.“
„Hadi taky mají pod svou starou kůží spodky?“
„Ne, ty už mám na sobě tak dlouho, že je ani nesundavám. Aspoň mi nebývá taková zima, když se svlékám z kůže. Ale právě někde na zádech se mi to zaseklo a já se potřebuju rychle odstrojit. Znáš to, příroda je příroda. Pomoz mi, prosím.“
Otočil se k Prudíkovi zády a nahrbil se, jako by chtěl poškrábat na hřbetě. Pod vlčí kůží měl shrnutou košili.
„Ta košile je na tobě taky tak dlouho jako ty spodky?“
„Taky.“
Prudík za ní zatáhl. Šlo to ztuha, když se jí chtěl dotýkat maximálně dvěma prsty, ale nakonec se to podařilo.
„Děkuju ti. Jsi moje záchrana!“, řekl Majkl a skočil do křoví. Za chvilku vyšel ven s blaženým výrazem ve tváři
„Jak se ti mohu odvděčit?“
„Vyper si tu košili... a ty spodky taky.“, otíral si Prudík ty dva prsty pořád dokola o kmen stromu.
„Jasně. Zařídím. Nic jiného?“
„Hele, proč nosíš na sobě vlčí kůži?“
„No, lidi se mne víc bojí a pak mám větší vážnost. Taky to odstrašuje ode mne pobudy. Pak to taky hřeje a navíc, ta kůže už je tak ztvrdlá, že je neprůstřelná. Když na mne jeden tuhle poslal zabijáky, nepovedlo se jim mne zabít. Jen do ruky mne trefili. No ale když potřebuješ rychle něco zařídit, jako třeba teď, tak je to docela problém. Párkrát jsem to už nestihl… No nic, nepůjdeme?“
Prudík kývl a vyrazili skrz les. Došli na cestu a muž Prudíkovi pokynul.
„Já budu spát tady. K Jeskyni chci přijít v tu pravou chvíli. Ty jdi vpravo, za chvilku tam budeš.“
„Děkuju.“
„Já taky. Bylo to jen tak tak.“
Než se Prudík stačil rozkoukat, muž byl pryč. Otočil se tedy vpravo a šel. Náhle se les před ním začal rozevírat a za chvilku stál na mítině. U Jeskyně nebyl, ale viděl před sebou obrysy nějaké chatrče. Uvnitř sice byla tma, ale podle květin u vchodu poznal, že je u Poustevny, ve které přebývá poustevník Swain.

Prudík přišel ke dveřím Poustevny a zvedl ruku, aby zaklepal. Najednou se otevřely dveře, z nich vyjela ruka, chytla Prudíka a už byl vevnitř.
"Pojď a necukej se, za chvilku to začne."
"A co začne?"
"Včera se tu potloukal jelen a troubil na laň, aby už konečně přišla. A ona, že až zítra. Tedy dneska. Tak tu čekám, jestli něco bude, nebo ne."
"Ty rozumíš řeči zvířat?"
"Jasně. Prudíku, ty se všemu jen divíš."
"Ty mě znáš?"
"Jasně, kdo by tě neznal. Hele, už je tady."
Na paseku, ozářenou měsíčním svitem vešel majestátný jelen. Okusoval chomáče trávy a čas od času se poškrábal o strom.
"Vidíš, čeká na ní. Za chvilku tu bude."
Swain stál jako přikovaný u okénka a oči měl na šťopkách. To Prudík měl jiné starosti. Dostal ukrutný hlad. Rozhlížel se po poustevně, ale nikde nic nebylo.
"Nemáš tu něco k jídlu?"
"No, je to bída, od té doby, co Papu začala vařit v té Sylviině krčmě už mi nic nenosí. Ale vedle postele je houbová polívka, tak si vezmi. Je ještě čerstvá, teprve od předvčerejška."
Prudík si nabral do misky a ochutnal. Už byla lehce jetá, taková nakyslá, ale hlad byl mocnější. Swain, stále nalepený na okně, najednou vyskočil, popadl koště a vyběhl ven. Byl slyšet rozezlený křik, dusání a rány. Prudík se rozhodl, že už se nebude ničemu divit a  nevzrušeně rozkousal muchomůrku.
"Ten jelen jeden parohatá mi chtěl ochutnat zahrádku. Ale neuštípl ani kvítek!!!", nadmul se pýchou Swain a nalepil se zase na okno.
Prudík nevzrušeně rozkousal další muchomůrku.
"Už je tu zase...", pronesl potichu Swain a odvrátil se.
"Co, jelen?"
"Ne, Jája. Občas sem chodívá si vyzkoušet nějaké své nové taneční pravariace, nebo jak tomu říká."
"Hmm, a jak jí to jde?"
"Ale jo, občas se nechám inspirovat a zkouším si to tady. Naposledy jsem zkoušel lambádu támhle s tím dřevem a zadřel jsem si třísku do stehna."
"A co tancuje dneska?"
"To teda fakt nevím. Vždycky je oblečená, ale teď ze sebe sundala dokonce i kůži z ovce, co nosí pod houní. A nějak podivně poskakuje, to po ní zkoušet nebudu. Ještě bych si zlomil nohu.", znuděně se odvrátil od okna Swain.
Prudík se přiřítil k oknu a zamžoural ven. Swain do něj nešetrně strčil.
"Vždyť jsi mi málem zašlápl Ferdu, ty hrombidlo!!!"
Prudík neslyšel a oči měl jen pro Jáju, která ladně přeskakovala z trsu trávy na druhý.
"Nech toho, pomysli na chlupy...", řekl Swain. "A máš tu polívku. Popáté už to ohřívat nebudu."
"Na jaké chlupy?"
"Tuhle jsem viděl Sela, jak se koupal a byl celý chlupatý. Jako opičák. Jája je určitě to samé."
Prudík se ještě chvilku díval a pak se otočil na Swaina.
"Viděl jsi někdy děvče bez šatů?"
"No... ne. Ale Sela jo a to mi úplně stačilo."
"Jája, je taková...pěkná. Půjdu jí natrhat květiny."
"Ne, až zítra, teď se jde rozjímat. A mé zahrádce se vyhni obloukem."

Prudík se probudil a vyšel z poustevny. Hlava ho brněla z toho, jak Swain celou noc usilovně rozjímal. Teď už ví, proč Swain nebydlí v Jeskyni, to je další věc, které se nemusí divit, pomyslel si, zatímco vyšel na cestu k Jeskyni.
Za chvilku došel ke skále, u které byl zaparkovaný tapír. Sel se Sylvií stáli před vytesanými písmeny a přemýšleli. Přišoural se k nim.
"Ahóóóój."
"Ahoj Prudíku.", usmála se Sylvie.
"Ahoj Prdíku.", zašklebil se Sel.
"Co tu děláte?"
"Přemýšlíme, jestli se píše "pěkně", nebo "pěkňe". Teda Sele, to fakt nevím. Budeme se muset nějak domluvit, to slovo ještě asi nikdo nikdy nepsal. Nechtěl bys zatím napsat nějaké jiné slovo?", navrhla Sylvie.
"A co je tohle za slovo?" zeptal se Prudík a přejížděl po skále prsty.
"Nešahej na to, nejsi slepec!!!", rozzlobil se Sel a máchl kladívkem po ruce.
Prudík uhnul včas, ale kladívko praštilo do skály a kousek vyštíplo.
"Tak a je to vyřešené. Píše se "pěkně". Na skále nejde škrtat.", uzavřela disputaci Sylvie. „a teď mě nerušte, jdu do krčmy. Nemůžu tam nechat Papu samotnou.“
"Ty!!!", zasyčel Sel na Prudíka, "a mně se to "pěkňe" zrovna tak líbilo!!!"
„Ahoj Prudíku!!!“, ozval se za Prudíkem hlas Vendy.
„Ahoj Vendy. Tak už jsem konečně zase u vás.“
„Vítej. Přemýšlela jsem o tobě a měl bys asi změnit zaměstnání. Zeptej se Sylvie, jestli by Tě nechtěla do krčmy jako bodyguarda. Prý už někoho měla, ale něco se mu stalo, snad ho uvařili, nebo co. A ty by ses na to místo docela hodil, takový pračlověk, když se napije, bývá agresivní.“
„Tak jo, zeptám se. Není tu někde Jája?"
"Viděla jsem jí v krčmě. Před chvilkou si objednávala něco k jídlu."
Prudík se otočil na podpatku a zamířil ke krčmě. Před ní se potkal se Swainem, který zrovna vášnivě debatoval s Denisou.
"Ale to prostě nemůžeš vyhrát, vždyť stojím tak, že na mého krále nemůžeš!"
"Když ti dám šach, musíš jet králem a já ti vezmu dámu."
"A jak mne chceš šachovat?!", podivila se.
"Koněm na I6!"
"Ty jsi kůň!!! Šachovnice má jen osm sloupců!"
"Aha. No, já na něco přijdu.", zamumlal Swain a zmizel v krčmě těsně před Prudíkem.
Prudík se rozhlédl. Ještě nikdo nevymyslel cigarety, takže dohlédl až k zadním stolům. U jednoho z nich seděl Swain, před sebou divnou černobílou desku, různě po ní přestavoval kousky dřeva a pořád něco mumlal a kroutil hlavou. A u druhého stál ttom, byl celý rudý a zpocený a prudce oddychoval, před sebou na stole rozpitou sklenici a v ruce svíral obrovský sekeromlat. K němu to Prudíka zrovna netáhlo, tak si sednul k baru. Hned u něj byla Sylvie.
"Tak co to bude?"
"Nevím, ale mám hlad i žízeň."
"A kolik máš peněz?"
"Co prosím?"
"Peníze. To se u nás teď používá místo pazourků. Od té doby, co se pazourky začaly používat jako platidlo při placení pokut, se tu objevilo spousta padělků, takže šéfstvo rozhodlo o nových penězích. Teď se používají kousky kůže s obrázky. Obrázek mamuta je malý pazourek, obrázek totemu pět pazourků a měl by ještě být nový peníz, s obrázkem ttoma, který by měl být místo deseti pazourků. Zrovna ty peníze vyrábějí.", kývla Sylvie směrem k ttomovi. Teď teprve si Prudík všiml, že před ttomem sedí Vendy a kreslí na kousky kůže obrázek ttoma.
"Ahoj Prudíku.", zazvonil hlásek přes celou krčmu. "Prý jsi mne sháněl."
Ve dveřích stála Jája. Prudík celý zjihl.
"Ahoj Jájo, pojď, na něco tě pozvu. Musím ti něco říct."
Jája si sedla vedle Prudíka a usmála se na něj.
"Sylvie, prosím, něco hodně opojného, aby ze mne spadla tréma."
"Nemáš peníze, zlato.", ušklíbla se Sylvie.
Jája se zatvářila pohoršeně a začala se zvedat.
"To je maličkost.", ušklíbl se Prudík a položil ruku na Jájino rameno.
Vstal, došel až k ttomovi a pronesl žoviálním hlasem: "Ty se teď nesmíš hýbat, co?"
Ttom jen zafuněl a Vendy zvolala: " Prudíku, uhni ze světla, nevidím. A ty, ttome, se ani nehni."
Prudík se otočil k Vendy a vzal do ruky několik nově nakreslených peněz. Ale to už u něj byla Píďalka, povalila ho na zem, klekla si na něj a začala si chystat pěsti.
"Ne, Píďalko, počkej!!!, zavřeštěl Prudík.
"Dobrá práce, jako tehdy při tom převratu", poznamenala jen Vendy a kreslila dál.
"Proč jsi to udělal, lotře?", uhodila na Prudíka Píďalka.
"Já chci Jáju pozvat na limonádu. A chci jí říct, že jí miluju. A bez limonády jí to nepovím, musím oblouznit mozek bublinkami."
"Ty jsi zamilovaný? No to je romantické", zasnila se Vendy. "Tak si, Prudíku, půjči jeden peníz, ale musíš ho odpracovat, jo?"
"Jasně, jasně, děkuju.", sbíral se Prudík ze země.
"To zvíře, co dezinfikovalo sudy vlastními..., no, těmi, dostalo střevní koliku, takže je dočasně mimo provoz. Takže limonáda je normální. Po té se neoblouzníš. Dej si bezinkový likér, nějak překvasil.", pošeptala Píďalka do ucha Prudíkovi. "A zlom vaz!", plácla ho rozverně do zad, div neporazil ttoma a nepadl Swainovi mezi dřívka.
"Ttome, ani se nehni!!!", zasyčela Vendy a ttom nej zakoulel očima.
Prudík došel k baru a vítězně položil peníz na pult. Sylvie ho popadla a začala ho zkoumavě prohlížet.
"A není to padělek? Tuhle tady jeden vydával ztvrdlý jíl za nový druh pazourku."
"Není!!! Pojď, Jájo, propijeme ho!!!"
"Tak co si dáte?"
"Já bylinkový likér.", zvolal Prudík.
"Já pivo.", objednala si Jája.

Po několika rundách se Prudík naklonil k Jáje a zašeptal: "Jájo, já Tě viděl, jak tančíš."
"Jo? A kdy?"
"Včera. Před Swainovou poustevnou."
Jája se zarazila, ale pak se usmála.
"Tak to jsi mne viděl nahou. Já myslela, že tam mám soukromí, znám Swaina. No nic."
Prudík, jako by neslyšel.
"Byla jsi taková hezká... poskakovala jsi z trsu trávy na druhý... krásné..."
"Hmm, to mi Vendy vyprávěla o vílách, že prý tak tancují. Ale já si jen omačkala prsty na nohou."
"Nemohl jsem se na tebe vynadívat..."
"Hele, Prudíku, ty do sebe klopíš jednu sklenku za druhou a mne jsi tu nechal na jednom pivku, objednal bys mi ještě?"
"Byla jsi tak krásná..., fakt, když si na to vzpomenu... "
"Prudíku, posloucháš mne vůbec?"
".... od té doby nemyslím na nic jiného... Já ti musím něco říct."
"Řekni. Ale víš, že je to pěkně neuctivé od tebe sám se takhle nalévat a mne nechat sušit?"
"Když já jsem hrozně nervózní, já se stydím."
"Tak mi to pošeptej."
Prudík se naklonil až k Jájinému uchu a zablekotal pár slov. Jáje se protočily panenky.
"Teda, nerozuměla jsem ti ani slovo, ale táhne z tebe jak ze sudu."
"Mamuti..., mamuti....", vjel do krčmy Sel na naprosto uštvaném tapírovi.
"Na kořínky, na bobule seru ti...", zakřičela Píďalka, až se na ní Magdon lítostivě zadíval.
"...kolem běhá hora masa, jéééé, to je krása....", pokračoval dav ve zpěvu, zatímco uháněl ven z krčmy.
Sylvie sáhla po Prudíkově penízu, zamumlala, že je ráda, že Prudík zatáhne útratu za celou krčmu, pak zakřičela, že krčma do konce lovu zavírá a že ať ji všichni hned opustí. Pak si sundala zástěru a vyběhla ven taky. Prudík jen zamumlal, že v tomhle stavu už nic neutáhne, stačil ještě zachytit slova Jáji, jak mu říká, že si myslela, že je větší gentleman a pak už nezachytil ani kousek dřeva ze Swainovy klávesnice, které se mu dokutálelo k nohám, ani své tělo při pádu na zem, jak do něj nějaký opozdilec strčil při cestě ze dveří.
Když se zvedl, krčma byla úplně prázdná, jen v rohu se pokoušel Swain rozestavět zpět rozházená dřívka na černobílé prkno. Prudík mu podal figurku a zůstal stát. Chvilku se na sebe se Swainem dívali a pak Prudík zasténal:
"Jája mne asi nechce..."
"Nic si z toho nedělej. Dopij sklenici a půjdeme."
"A taky mi je špatně..."
"Tak jdeme hned..."

Swain i Prudík prošli ztichlou vesnicí a zamířili pryč. Za nimi postupně utichal křik rozvášněných Machochů a před nimi se otvíral svět nedotčený lidskou rukou. Svět, kde není zloba, kde není podlost, kde není klam.