Kdysi byl žil mužíèek zvaný Nimra, a ten mìl vykonat dlouhou cestu. Nechtìlo se mu, myšlenka na ni se mu doopravdy protivila; ale nemohl se z toho nijak vyvléknout. Vìdìl, že jednou bude muset vyrazit, ale s pøípravami zatím nepospíchal.

Nimra byl malíøem. Ne moc úspìšným, což bylo zèásti zavinìno tím, že musel dìlat spoustu jiných vìcí. Vìtšina z nich ho obtìžovala, ale zhostil se jich docela dobøe, když už se jim nemohl vyhnout, což bylo (podle jeho názoru) až pøíliš èasto. Zákony v jeho zemi byly dosti pøísné. V práci mu bránily i další okolnosti. Za prvé byl obèas prostì líný a neudìlal vùbec nic. A za další, byl laskavý - svým zpùsobem. Znáte takovou tu dobrosrdeènost: èasto mu nedalo, aby nìjakou tu laskavost neudìlal; a když ji udìlal, neubránil se, aby pak nebruèel, hned ztratil náladu a hlasitì nadával (hlavnì sobì). Pøesto ale mnohokrát vypomohl svému sousedovi, panu Farníkovi, který mìl chromou nohu. Nimra nìkdy pomáhal i lidem ze vzdálenìjšího okolí, když pøišli a o nìco ho požádali. Také si tu a tam vzpomnìl na svou cestu a to pak zaèal bezmyšlenkovitì balit svých pìt švestek; v takových chvílích mnoho nemaloval.

Na skladì mìl spoustu obrazù; vìtšina z nich byla pøíliš velká a vyžadovala hodnì zruènosti. Patøil k tìm malíøùm, kteøí dovedou lépe namalovat listí nežli stromy. Mnoho èasu trávíval nad jediným listem a snažil se zachytit jeho tvar, lesk a tøpyt rosy na okrajích. Chtìl tak namalovat celý strom, jeden list jako druhý, a pøece odlišný.

S jedním obrazem si dal obzvláštní práci. Zaèal lístkem, tøepotajícím se ve vìtru, a už tu byl celý strom; a ten strom rostl, vyhánìl nespoèetné vìtve a zapouštìl bohaté koøeny. Pøiletìli zvláštní ptáci a uhnízdili se ve vìtvích - jim se také musel vìnovat. Potom se kolem Stromu a za ním, v prùhledu mezi listím a vìtvemi, zaèala otevírat krajina; byl vidìt les táhnoucí se krajem a zasnìžené vrcholky hor. Nimra se o ostatní plátna pøestal zajímat; nanejvýš je pøipíchl k okrajùm svého velikého obrazu. Brzy se plátno tak zvìtšilo, že si k nìmu musel pøistavit žebøík; bìhal nahoru a dolù, aby pøiložil štìtec tuhle a umazal tah támhle. Když nìkdo pøišel na návštìvu, choval se celkem zdvoøile, i když si trochu nervóznì pohrával s tužkami na stole. Poslouchal, co návštìva povídá, ale jeho myšlenky se celou dobu toèily kolem velkého plátna, napnutého v prostorné kùlnì, kterou zvl᚝ pro tenhle úèel postavil na zahradì (na záhonech, kde pøedtím pìstoval brambory).

Nemohl jen tak zatvrdit své laskavé srdce. "Kéž bych mìl silnìjší vùli!" øíkal si nìkdy a myslel tím, že si pøeje, aby mu starosti ostatních lidí nedìlaly tìžkou hlavu. Dlouhou dobu ho ale nikdo vážnì nevyrušoval. "A to bude jak chce, tenhle obraz dodìlám, a bude to mùj opravdový obraz, ještì než pojedu na tu zatracenou cestu," øíkával. Pomalu mu ale docházelo, že odjezd nebude moci odkládat donekoneèna. Obraz už se nesmìl dál rozrùstat, Nimra ho musel dokonèit.

Jednoho dne stál Nimra na krok od obrazu a neobyèejnì pozornì a s odstupem o nìm uvažoval. Nemohl se rozhodnout, co si má o nìm myslet, a tak zatoužil po pøíteli, který by mu povìdìl, co v obraze je. Pøipadal mu totiž naprosto neuspokojivý, pøesto ale velmi roztomilý, jako jediný skuteènì krásný obraz na svìtì. V té chvíli by si byl pøál, aby vidìl sebe sama, jak vstupuje do dveøí a poplácává se po zádech a øíká (samozøejmì upøímnì): "To je skvìlé! Jasnì vidím, co chceš vyjádøit. Pokraèuj, o nic dalšího se nestarej! Uspoøádáme veøejnou sbírku, aby tì nic neodvádìlo od práce."

Jenomže žádná veøejná sbírka se nekonala. A jedno bylo Nimrovi jasné: bude se muset hodnì soustøedit a pracovat, tvrdì a nepøetržitì pracovat, aby obraz v této velikosti dokonèil. Vyhrnul si rukávy a zaèal se soustøeïovat. Nìkolik dní se snažil, nezabýval se nièím jiným. Jako naschvál ho však v jednom kuse nìco znepokojovalo. V domì se obèas nìco porouchalo; musel zajet do mìsta a zasedat v porotì; onemocnìl mu vzdálený pøítel; pana Farníka bral houser; a s návštìvami se dveøe netrhly. Bylo jaro, lidé zatoužili dát si svaèinu na venkovì; Nimra bydlel v hezkém domku nìkolik mil od mìsta. V duchu návštìvníky proklínal, nemohl však popøít, že je sám ještì v zimì pozval. Tehdy si nemyslel, že pochùzky po obchodech a pití èaje se známými z mìsta jsou nìjaké obtìžování. Snažil se zatvrdit, ale bez úspìchu. Mìl toho tolik, kdy nemohl jednoduše øíci ne, a už to povinnosti byly nebo nebyly; a nìkteré vìci byl nucen udìlat, a už si o nich myslel, co chtìl. Nìkteøí návštìvníci naznaèovali, že má ponìkud zanedbanou zahradu a že mùže oèekávat návštìvu Inspektora. Samozøejmì jen velmi málo z nich vìdìlo o obrazu; ale i kdyby bývali nìco vìdìli, nic by se nezmìnilo. Pochybuji, že by podle nich na nìm záleželo. Troufám si øíct, že to opravdu nebyl moc dobrý obraz, i když snad mìl jistá dobrá místa. Ale na každý pád byl Strom zvláštní. Svým zpùsobem unikát. Tím byl taky Nimra; aèkoli zároveò byl úplnì obyèejnì a trošku hloupý.

Nakonec byl Nimra s èasem skuteènì na štíru. Jeho známí ve vzdáleném mìstì se rozvzpomínali, že ten mužíèek musí vykonat nepøíjemnou cestu, a nìkteøí zaèali poèítat, kdy nejpozdìji bude muset vyrazit. Zaèali rozumovat, kdo bude po nìm bydlet v jeho domì a jestli bude zahrada lépe udržovaná.

Pøišel podzim, deštivý a vìtrný. Malý malíø byl v kùlnì. Stál na žebøíku a snažil se vystihnout paprsek zapadajícího slunce, odrážející se od vršku zasnìžené hory, která vykukovala vedle jedné listnaté vìtve Stromu. Vìdìl, že brzy bude muset odejít; možná už pøíští rok. Obraz stihl tak tak dokonèit, ale v nìkterých koutech mìl èas jen naznaèit, co chtìl namalovat.

Ozvalo se zaukání na dveøe. "Dále!" køikl ostøe a slézal se žebøíku. Stál na zemi a toèil štìtcem v prstech. Byl to jeho soused, Farník: jeho jediný skuteèný soused, všichni ostatní lidé bydleli daleko odtud. Pøesto Nimra toho èlovìka nemìl moc rád: trochu proto, že mìl poøád nìjaké problémy a potøeboval pomoci; a taky proto, že ho vùbec nezajímalo malování, zato se velmi kriticky vyjadøoval o zahradì. Když se Farník podíval na Nimrovu zahradu (což dìlal èasto), vidìl hlavnì plevel; a když se podíval na Nimrovy obrazy (což dìlal málokdy), vidìl jenom zelené a šedé skvrny a èerné èáry, které mu nedávaly smysl. Nevadilo mu mluvit poøád o plevelu, ale odmítal mluvit o obrazech. Myslel si, že to je od nìho laskavost, ale nepoznal, že pokud to laskavost je, není dost laskavá. Kdyby vyplel záhony (a tøeba i pochválil obrazy), udìlal by líp.

"No tak, co je, Farníku?" øekl Nimra

"Já vím, nemìl bych vás rušit," øekl Farník (aniž se podíval na obraz). "Urèitì máte moc práce."

Nimra mìl pùvodnì v úmyslu øíct nìco ve stejném duchu, ale propásl pøíležitost. Zmohl se jen na: "Ano."

"Ale já se nemùžu obrátit na nikoho jiného," øekl Farník.

"Je to tak," øekl Nimra s povzdechem: byl to jeden z tìch povzdechù, kterými hodnotíme situaci sami pro sebe, ale které nejsou tak docela neslyšné. "Co pro vás mùžu udìlat?"

"Moje žena je už nìkolik dní nemocná, a já se o ni zaèínám bát," øekl Farník. "A vítr nám ze støechy shodil polovinu tašek, a do ložnice zatéká. Mìl bych myslím zajít pro doktora. Taky ke staviteli, ale tam to dlouho trvá, než nìkdo pøijde. Napadlo mì, jestli tøeba nemáte navíc nìjaké døevo a plátno, abych to trochu utìsnil, a že byste s tím ke mnì za nìjaký ten den zašel." Teï se pøece jenom na obraz podíval.

"Bože, bože!" øekl Nimra. "Vy ale máte smùlu. Doufám, že vaše žena nemá nic horšího než rýmu. Hned k vám zajdu a pomùžu vám pacientku pøenést do pøízemí."

"Mockrát vám dìkuji," øekl Farník studenì. "Ale rýma to není, má horeèku. Kvùli rýmì bych vás neobtìžoval. A moje žena už v pøízemí je. Nemùžu bìhat s tácem nahoru a dolù, s tou nohou. Ale já vidím, že máte moc práce. Promiòte, že jsem vás obtìžoval. Tak trochu jsem doufal, že byste si mohl udìlat èas a zajít pro lékaøe, když vidíte, jak na tom jsem; taky k tomu staviteli - jsem si myslel, že byste mohl zajít, jestli doopravdy nemáte žádné plátno."

"Ale samozøejmì," øekl Nimra; jiná slova mu však ležela na srdci, které v té chvíli bylo sice mìkké, nikoli však laskavé. "Mùžu tam dojít. Pùjdu, když se o ni opravdu bojíte."

"Bojím se, opravdu se bojím. Kdybych jen nebyl chromý," øekl Farník.

Tak Nimra šel. Rozumíte, bylo moc ošklivo. Farník byl jeho soused a jiný nejbližší èlovìk bydlel odtud lán svìta. Nimra mìl kolo, Farník ne, ani na nìm neumìl jezdit. Farník mìl chromou nohu, opravdu chromou nohu, která mu pùsobila hodnì bolestí: tohle bylo dùležité mít na pamìti, stejnì jako jeho truchlivý výraz a plaètivý hlas. No a Nimra mìl obraz a málo èasu na jeho dokonèení. Ale zdálo se, že s tím mìl poèítat spíše Farník než Nimra. Jenomže Farník obrazy nebral na vìdomí a Nimra to nemohl zmìnit. "Zatracenì!" zahuèel pro sebe, když vyvádìl kolo ven.

Pršelo a foukal vítr, byl kalný den. "Dnes už pracovat nebudu!" pomyslel si Nimra, a celou cestu si buï nadával, nebo myslel na tahy štìtcem na horách a vedle na haluzích plných listù, tak jak si je pøedstavoval na zaèátku na jaøe. Prsty sevøely øídítka. Teï, když byl daleko od kùlny, pøesnì vidìl, jak musí namalovat záøící vìtévku, která rámuje vzdálenou siluetu hor. Ale srdce mu klesalo strachem, že už nikdy nebude mít možnost to zkusit.

Nimra vyhledal lékaøe a nechal vzkaz u stavitele. Kanceláø mìl zavøenou, stavitel byl doma u kamen. Nimra promokl na kost a dala se do nìj zima. Lékaø si nepoèínal tak promptnì jako Nimra. Pøijel až druhý den, což se mu docela hodilo, nebo v místì mìl pacienty už dva, v sousedících domech. Nimra ležel v posteli s vysokou horeèkou, v hlavì a na stropì plno nejrùznìjších nádherných listù a vìtví. Nijak ho neuklidnilo, když se dovìdìl, že paní Farníková má skuteènì jenom rýmu a že už mùže vstát. Obrátil se tváøí ke zdi a zahrabal se do listí.

Nìjaký èas zùstal ležet. Vítr venku neustával. Odnesl Farníkovi ještì spoustu tašek, Nimrovi ostatnì taky: støechou už zaèalo zatékat. Stavitel nepøišel. Nimra se o to nestaral - asi den nebo dva. Pak se vyplížil ven, aby se poohlédl po nìjakém jídle (Nimra nemìl ženu). Farník k nìmu nepøišel: d隝 mu zmáèel nohu a ta zaèala bolet; a jeho žena mìla plné ruce práce s vytíráním vody a nepøestávala se zajímat, jestli "ten pan Nimra" nezapomnìl stavitele navštívit. Kdyby ji napadlo, že by si mohla nìco užiteèného od Nimry pùjèit, poslala by Farníka na pochùzku, noha nenoha; jenomže ji nic nenapadlo, takže Nimra byl ponechán svému osudu.

Ke konci týdne se Nimra dopotácel znovu do kùlny. Zkusil vylézt na žebøík, ale motala se mu hlava. Sedìl a díval se na obraz, jenomže v hlavì se mu ten den neobjevily žádné vzorce listù ani výhledy na hory. Mohl by namalovat pohled na vzdálenou píseènou pouš, ale nemìl na to dost energie.

Druhý den se cítil o mnoho lépe. Vylezl na žebøík a zaèal malovat. Právì se do toho zaèal hezky zabírat, když se ozvalo zaklepání na dveøe.

"Zatracenì!" øekl Nimra. Stejnì tak ale mohl zdvoøile øíci "Dále", protože dveøe se i tak otevøely. Tentokrát dovnitø vstoupil velmi vysoký muž, naprosto cizí.

"Tohle je mé soukromé studio," øekl Nimra. "Mám moc práce. Vypadnìte."

"Jsem Domovní inspektor," øekl muž a zdvihl své povìøení tak, aby na nì Nimra z žebøíku dohlédl.

"Ach!" øekl.

"Dùm vašeho souseda je v naprosto neuspokojivém stavu," øekl Inspektor.

"Já vím," øekl Nimra. "Pøed èasem jsem šel se vzkazem ke staviteli, ale nikdo nepøišel. Pak jsem byl nemocný."

"Aha," øekl Inspektor. "Teï ale nemocný nejste."

"Ale já nejsem stavitel. Farník mìl poslat stížnost Mìstské radì, dostal by pomoc od Tísòové služby."

"Tam mají plno práce s horšími závadami, než jsou ty vaše," øekl Inspektor. "V údolí je povodeò a spousta rodin je bez pøístøeší. Mìl jste pomoci svému sousedovi s obèasnými opravami a nedopustit, aby se nezbytné správky prodražily. Takový je zákon. Máte tu spoustu materiálu: plátno, nátìry odpuzující vodu."

"Kde?" zeptal se Nimra rozhoøèenì.

"Tam!" øekl Inspektor a ukázal na obraz.

"Mùj obraz!" vykøikl Nimra.

"Uznávám, že je to obraz," øekl Inspektor. "Ale domy jsou pøednìjší. Takový je zákon."

"Ale já pøece nemùžu..." Nimra víc nestaèil øíct, protože v té chvíli vstoupil další muž. Byl velice podobný Inspektorovi, vypadal skoro jako jeho dvojník: vysoký, celý obleèený do èerného.

"Tak pojïte!" øekl. "Já jsem øidiè."

Nimra jako ve snách sestoupil s žebøíku. Zdálo se mu, že se horeèka vrací, mìl pocit, jako by mu hlava chtìla uplavat; dala se do nìho zima.

"Øidiè? Øidiè?" zabrebtal. "Øidiè èeho?"

"Vašeho vozu," øekl muž. "Vùz byl vypraven už dávno. Nakonec pøece jen pøijel. Èeká. Víte, dneska zaèíná vaše cesta."

"Teï hned!" øekl Inspektor. "Budete muset jít; to je ale špatný zaèátek cesty, když odjíždíte od nehotové práce. No, teï aspoò budeme moci nìjak využít vaše plátna."

"Ach, bože!" vzdychl ubohý Nimra a zaèal natahovat. "Není ani dokonèený!"

"Není dokonèený?" øekl Øidiè. "Vy jste s ním skonèil v každém pøípadì. Tak jdeme!"

Nimra mlèky šel. Øidiè mu nedopøál èas, aby se sbalil, øka, že to mìl udìlat už dávno a že by zmeškali vlak; takže Nimra stihl jen popadnout malou tašku ležící v hale. Zjistil, že v ní jsou jen barvy a blok plný jeho vlastních skic: žádné jídlo ani šaty. Na vlak dojeli vèas. Nimra se cítil velmi unavenì a ospale; stìží si uvìdomoval, co se dìje, když ho nacpali do jeho kupé. Nezajímalo ho to: zapomnìl, kam má jet nebo proè tam jede. Vlak se témìø okamžitì rozjel do temného tunelu.

Nimra se probudil, když vlak zastavil v rozlehlém šerém nádraží. Po nástupišti se procházel Portýr a køièel, nevyvolával však jméno nádraží, vyvolával Nimra! Nimra spìšnì vybìhl ven, kde zjistil, že své malé zavazadlo nechal ve vlaku. Obrátil se, ale vlak už byl pryè.

"Á, tady jste!" øekl Portýr. "Tudy! Cože? Žádné zavazadlo? Budete muset jít do Domu práce."

Nimra se cítil moc zle a na nástupišti omdlel. Naložili ho do ambulance a odvezli do Nemocnice pøi Domu práce.

Vùbec se mu nelíbilo, jak tam s ním zacházeli. Medicína, kterou mu podávali, byla hoøká. Zøízenci a ošetøovatelky byli nepøátelští, mlèenliví a strozí; nikdy nezahlédl nìkoho jiného, kromì pøísného doktora, který jej obèas navštìvoval. Spíše se to podobalo pobytu ve vìzení než v nemocnici. Musel tvrdì pracovat v pevnì stanovených smìnách: musel kopat a rýt, tesaøit a natírat holá prkna, všechna stejnou fádní barvou. Nikdy ho nepustili ven a všechna okna vedla do vnitøního traktu. Nechávali ho celé hodiny ležet nataženého ve tmì, "aby popøemýšlel", jak øíkali. Ztratil pojem o èase. Jeho stav se poøád nelepšil, pokud soudili podle toho, zda nìco dìlal s radostí. Radost necítil dokonce ani tehdy, když se ukládal ke spánku.

Zpoèátku, asi tak prvních sto let (jenom vám pøedkládám Nimrovy dojmy) si dìlával marné starosti kvùli minulosti. Když lehával ve tmì, opakoval si pro sebe stále jedno: "Mìl jsem zajít k Farníkovi hned to první ráno, když zaèal foukat vítr. Chtìl jsem to pøece udìlat. První vytrhané tašky by se daly lehko pøitlouct. Pak by paní Farníková nedostala rýmu. To bych se pak ani já nenachladil." Ale èasem zapomnìl, co to vlastnì chtìl. Pokud ho potom vùbec nìco zajímalo, byla to jeho práce v nemocnici. Plánoval si ji, pøemýšlel, jak rychle spraví podlahu, aby nevrzala, nebo zavìsí dveøe nebo opraví nohu od stolu. Nejspíš se stal skuteènì užiteèným, i když mu to nikdy nikdo neøekl. Ale tohle samozøejmì nebyl ten pravý dùvod, proè tam toho ubožáèka drželi tak dlouho. Možná èekali, až na tom bude lépe, a to "lépe" posuzovali podle vlastního tajemného lékaøského standardu.

Chudák Nimra na každý pád nemìl žádnou radost ze života, aspoò ne takovou, na jakou byl døív zvyklý. Rozhodnì se vùbec nebavil. Ale nedá se popøít, že zaèal cítit jakési uspokojení: chléb mu zachutnal víc než med. Dokázal se pustit do jednoho úkolu ve chvíli, kdy si na nìj vzpomnìl, a ihned ho odložit, jakmile si vzpomnìl na jiný, zanechávaje po sobì práci upravenou a rozpracovanou tak, že v ní mohl v pravou chvíli pokraèovat. V té dobì toho stihl za den spoustu; s malièkostmi se umìl šikovnì vypoøádat. Nemìl žádný "èas pro sebe" (kromì samoty v lùžkové buòce), ale i tak se uèil být pánem svého èasu; zaèal prostì poznávat, co se s èasem dá udìlat. Nemìlo žádný smysl spìchat. Stal se vyrovnanìjším a v dobì odpoèinku umìl skuteènì odpoèívat.

Pak najednou celý jeho rozvrh zmìnili; stìží mu dovolili, aby se vùbec dostal do postele; neustále ho zamìstnávali tesaøením a poøád dokola musel rýt, den za dnem. Docela dobøe si na to zvykl. Dlouho trvalo, než mu z temných zákoutí mozku zaèaly vyplouvat nadávky, které už prakticky zapomnìl. Poøád a poøád ryl, až se mu zdálo, že má polámaná záda, ruce mìl odøené a cítil, že už rýè neuzvedne. Nikdo mu nepodìkoval. Pøišel ale doktor a prohlédl ho.

"Vysadit!" øekl. "Naprostý klid - a potmì."

Nimra ležel potmì a byl v naprostém klidu. Kdyby nic necítil a na nic nemyslel, mohl tam tak podle svého názoru ležet celé hodiny a roky. Teï ale zaslechl Hlasy: žádný z nich dosud neslyšel. Vypadalo to na Lékaøskou komisi nebo snad Vyšetøující soud, který zasedal v jeho tìsné blízkosti, nejspíš ve vedlejším pokoji s otevøenými dveømi, i když žádné svìtlo nezahlédl.

"Teï ten pøípad Nimra," øekl Hlas, pøísný hlas, daleko pøísnìjší než doktorùv.

"Co je s ním?" øekl Druhý hlas, hlas, kterému byste snad mohli øíkat jemný, i když nebyl mìkký - ten hlas mìl autoritu a znìl nadìjnì a smutnì zároveò. "Co je s Nimrou? Mìl srdce na pravém místì."

"Mìl, ale nepracovalo mu správnì," øekl První hlas. "A taky mu to zrovna moc nezapalovalo; sotva vùbec myslel. Podívejte se, kolik èasu promarnil, a to se vùbec nebavil! Nepøipravil se na cestu. Byl celkem zámožný, a pøesto sem pøijel jako nìjaký chudák, museli jsme ho umístit v chudinském oddìlení. Myslím, že je to s ním špatné. Asi by tu mìl ještì nìjakou dobu zùstat."

"To by mu nejspíš neuškodilo," øekl Druhý hlas. "Je to ale docela obyèejný èlovíèek. Nikdy z nìho nemìlo být bùhvíco; a nikdy nemìl dost síly. Podíváme se do Záznamù. Ano. Pøece jenom je tady nìkolik polehèujících okolností."

"Možná," pøipustil První hlas, "ale jenom moc málo z nich snese pøezkoumání."

"Nu," øekl Druhý hlas, "tady jsou. Byl rozený malíø. Nijak zvláštní, samozøejmì, ale listí od Nimry má svùj pùvab. Hodnì se natrápil s tìmi listy, jenom kvùli nim. Ale nikdy ho nenapadlo, že právì proto je dùležitý. V Záznamech není ani zmínka o tom, že by nìco pøedstíral, ani sám sobì; což omlouvá, že zanedbával záležitosti naøízené zákonem."

"Pak je nemìl zanedbávat tak moc," øekl První hlas.

"Pøesto ale vyhovìl mnoha prosbám."

"Jen malému procentu, vìtšinou navíc lehèího rázu, a øíkal jim Vyrušování. Záznamy jsou plné toho slova, spousty dalších stížností a hloupých nadávek."

"To je pravda; ale jemu, ubožátku, se muselo zdát, že to Vyrušování je. A tady to máme: nikdy neèekal žádný Zisk, jako mnozí jemu podobní. Tady je pøípad Farník, ten pøišel po nìm. Byl to Nimrùv soused, pro Nimru nehnul ani prstem a málokdy projevil vdìènost. Ale v Záznamech není ani zmínka o tom, že Nimra vdìènost od Farníka èekal; nevypadá, že myslel na nìco takového."

"Ano, to je polehèující okolnost," øekl První hlas, "ale ne moc výrazná. Myslím, že spíš zjistíte, že Nimra na to èasto prostì zapomnìl. To, co pro Farníka dìlal, jednoduše vytìsnil z mozku jako nepøíjemnosti, kterými se musel zabývat."

"Ještì je tady ale poslední zpráva," øekl Druhý hlas, "ta jízda na kole v dešti. Na ni kladu dùraz. Zdá se naprosto jasné, že to byla ryzí obì: Nimra se domýšlel, že zahazuje svoji poslední šanci dokonèit obraz, a taky si domyslel, že Farník má zbyteèné obavy."

"Myslím, že váš výklad je pøíliš násilný," øekl První hlas.

"Máte ale poslední slovo. Samozøejmì vám pøísluší vykládat fakta co nejlépe. Nìkdy váš výklad obstojí. Co navrhujete?"

"Myslím, že je vhodné zacházet s pøípadem trochu slušnìji," prohlásil Druhý hlas.

Nimrovi pøipadalo, že nikdy neslyšel nìco tak šlechetného, jako tento Hlas. Uèinil, že Slušné zacházení vypadalo jako náklad bohatých darù a pozvání na královskou hostinu zároveò. Najednou se Nimra zastydìl. Když slyšel, že se o nìm uvažuje jako o pøípadu pro Slušné zacházení, úplnì ho to pøemohlo a ve tmì celý zèervenal. Bylo to, jako když vás veøejnì pochválí, a pøitom vy i publikum víte, že si to nezasloužíte. Nimra schoval rumìnec do hrubé deky.

Bylo ticho. Pak z tìsné blízkosti na Nimru promluvil První hlas. "Poslouchal jste," øekl.

"Ano," øekl Nimra.

"No, tak co k tomu øeknete?"

"Mùžete mi øíct, co je s Farníkem?" øekl Nimra. "Rád bych ho znovu vidìl. Doufám, že na tom není moc špatnì? Mùžete mu vyléèit tu nohu? Mìl s ní hodnì trápení. A nedìlejte si starosti, prosím, ani o mì, ani o nìho. Byl to moc dobrý soused, hodnì lacino mi pøenechával vynikající brambory, tím mi ušetøil spoustu èasu."

"Skuteènì?" øekl První hlas. "To rád slyším."

Znovu se rozhostilo ticho. Nimra slyšel, jak se Hlasy vzdalují. "Nu, souhlasím," slyšel, jak øíká První hlas kdesi v dálce. "Pustíme ho do další etapy. Zítra, jestli chcete."

Nimra se probudil a zjistil, že zatemnìní zmizelo a jeho buòka je zalitá sluncem. Vstal a našel pohodlné šaty, žádnou nemocnièní uniformu. Po snídani mu doktor ošetøil rozbolavìlé ruce, potøel je jakousi mastí, po které se hned zahojily. Dal Nimrovi nìkolik dobrých rad a láhev toniku (pokud ho bude potøebovat). Na pøesnídávku donesli Nimrovi sušenky a sklenici vína; a pak mu dali lístek.

"Teï mùžete jít na nádraží," øekl doktor. "Portýr se o vás postará. Sbohem."

Nimra vyklouzl z hlavního vchodu a trochu zamžoural. Slunce jasnì záøilo. Èekal, že bude procházet velkým mìstem, pøimìøeným rozlehlému nádraží; ale nestalo se tak. Nacházel se na vršku kopce, zeleného, holého, který ovíval osvìžující vìtøík. Nikoho poblíž nevidìl. Dole pod kopcem se blýskala støecha nádraží. S kopce sešel rychle, ale beze spìchu. Portýr ho okamžitì zahlédl.

"Tudy!" øekl a vedl Nimru k nástupišti, ve kterém stála roztomilá, pøíjemná lokálka: jeden vagón, malá mašinka, oba nablýskané, èisté a èerstvì natøené. Vypadalo to, že to bude jejich první jízda. Dokonce i tra, která ležela pøed mašinkou, vypadala jako nová: koleje záøily, kolejnicové stolièky byly zelenì namalované a pražce v teplém slunci vydávaly lahodnou vùni èerstvého téru. Vagón byl prázdný.

"Kam ten vlak jede, Portýre?" zeptal se Nimra.

"Myslím, že tomu místu ještì nedali nìjaké zvláštní jméno," øekl Portýr. "Ale uvidíte, že se vám tam bude líbit." Zavøel dveøe.

Vlak se hned dal do pohybu. Nimra se pohodlnì v sedadle opøel. Mašinka si to bafala hlubokým úvozem s vysokými zelenými bøehy, zastøešeným modrým nebem. Netrvalo to dlouho a lokomotiva zahvízdala, zaèala brzdit a vlak zastavil. Nebylo tam žádné nádraží, žádný vývìsní štít, jenom schùdky vedoucí vzhùru po travnatém bøehu. Nahoøe byl živý plot, v nìm vystøíhaná díra a v ní vrátka. U vrátek stálo jeho kolo; aspoò vypadalo jako to jeho, a na øídítkách byla pøivázaná žlutá stuha, na které se velkými èernými písmeny skvìl nápis NIMRA.

Nimra otevøel vrátka, vsedl na kolo a v jarním slunci ujíždìl s kopce. Zanedlouho zjistil, že pìšina, po které se vydal, zmizela, a bicykl se pustil pøes nádherný pažit. Byl pìknì zelený a hustý; Nimra ale rozeznával každièké stéblo. Zdálo se mu, že takový pìkný trávník už kdesi vidìl, nebo se mu o nìm zdálo. Køivky krajiny mu nìco pøipomínaly. Ano: tady se zemì vyrovnávala, tak jak mìla, a tady se samozøejmì zase zaèíná zdvíhat. Mezi slunce a Nimru se náhle postavil velký zelený stín. Nimra vzhlédl a v té chvíli spadl z kola.

Pøed ním stál Strom, jeho Strom, úplnì hotový. Byl živý, listy se rozvíraly, vìtve rostly a houpaly se ve vìtru tak, jak Nimra èasto cítil nebo si pøedstavoval, a tak èasto se mu to nepodaøilo štìtcem zachytit. Zíral na Strom, pomalu zdvihl ruce a široce je rozevøel.

"To je dar!" zvolal. Myslel na své umìní a jeho plody; ten výraz však mínil doslova.

Dál si prohlížel Strom. Všechny listy, na kterých pracoval, tu byly spíše v té podobì, jak si je pøedstavoval, než jak je namaloval; a rostly tu také listy, které mu teprve rašily v hlavì, a spousta dalších, které vyrašit mohly, kdyby býval mìl dost èasu. Nebylo na nich nic napsáno, byly to prostì nádherné listy, ale oznaèeny byly jasnì jako kalendáø. Na nìkterých listech z tìch nejkrásnìjších - byly to ty nejcharakteristiètìjší, nejlepší pøíklady Nimrova stylu - bylo znát, že jsou výsledkem spolupráce s panem Farníkem: nemohly totiž být umístìny lépe.

Na Stromì hnízdili ptáci. Byli to úžasní ptáci: jak jen zpívali! Párovali se, sedìli na vajíèkách, naèechrávali si køídla a se zpìvem odlétali do Lesa, kam je Nimra pohledem sledoval. Tehdy si všiml, že je tu Les, prostírá se po stranì a táhne se do daleka. Na obzoru se tøpytily Hory.

Po chvíli se Nimra vydal k Lesu. Ne proto, že by ho Strom omrzel, ale proto, že se mu zdálo, že by si mìl uspoøádat myšlenky; ostatnì mìl Strom v celé velkoleposti stále na mysli, i když se na nìj nedíval. Když odcházel, objevil podivnou vìc: Les byl samozøejmì Lesem v pozadí, ale Nimra se k nìmu mohl pøiblížit a dokonce do nìho vstoupit, aniž Les ztrácel tento svùj základní pùvab. Nikdy pøedtím se mu nepodaøilo kráèet vstøíc dálkám, aniž by se po èase nestaly bezprostøedním okolím. To vìru dodávalo procházce krajem obzvláštní kouzlo, nebo jak jste šli dál a dál, otevíraly se pøed vámi stále nové dálky, takže jste mìli pøed sebou dvojité, trojité a ètverné perspektivy, které vás dvojitì, trojitì a ètvernì potìšily. Mohli jste kráèet poøád dál, a pøitom mít celý kraj jako na dlani, nebo jako na obrázku (jak se vám líbí). Mohli jste jít a jít, ale asi ne vìènì. Na obzoru byly Hory. Pøibližovaly se, pomalu se pøibližovaly. Nezdálo se, že patøí do obrazu, vypadaly spíše jako hranice nìèeho jiného, jako by to byly záblesky zjevující se v prùhledu mezi vìtvemi stromù, které zaplòují jinou scenérii nìkde jinde: v jiném obrazu.

Nimra pokraèoval v chùzi, ale neprocházel se jen tak. Pozornì se rozhlížel. Strom byl hotov, i když ho nedomaloval -

"Je trochu jiný, než býval," pomyslel si - ale v Lese byla spousta nedokonèených míst, kde bylo tøeba ještì hodnì pracovat a pøemýšlet. Nemusel nic mìnit; kam Les sahal, bylo všechno dobré, ale potøeboval dotáhnout. Nimra vidìl, kde všude je to potøeba.

Posadil se pod moc hezký strom v dálce - variaci Velkého stromu, jenomže zcela odlišnou, alespoò pøi pozornìjším pohledu - a uvažoval, kde s prací zaèít a kde ji ukonèit, a kolik èasu na to bude potøebovat. Poøád si ale práci nìjak nemohl rozplánovat.

"No jistì!" zvolal. "Potøebuji Farníka. Všechno, co se týká pùdy, kvìtin a stromù, Farník zná a já ne. Tady se nemùžu chovat jako ve vlastní zahradì. Potøebuji pomoc a radu: mìl jsem si o ni øíct už døív."

Vstal a šel tam, kde se rozhodl zaèít. Svlékl si kabát. Potom, ve skrytém dolíku mimo výhled, zahlédl muže, který se trochu užasle rozhlížel. Opíral se o rýè, ale zjevnì nevìdìl, co dìlat. Nimra na nìho zahoukal. "Farníku!" zvolal.

Farník si hodil rýè na rameno a vykroèil k nìmu. Poøád ještì trochu kulhal. Nepromluvili spolu, jenom na sebe kývli, jako to dìlávali, když se potkali na cestièce mezi domky; teï se ale do sebe zavìsili a šli vedle sebe. Beze slova se Nimra s Farníkem rozhodli, kde pøesnì postaví domek a zahradu, které nejspíš budou potøebovat.

Jak tak pracovali, vyšlo najevo, že je to Nimra, kdo si umí lépe rozvrhnout èas a je zruènìjší. Zvláštní bylo, že spíše Nimru než Farníka zajímala stavba domku a zahradnièení, zatímco Farník si èasto prohlížel stromy a zvláštì Strom.

Jednoho dne Nimra vysazoval živý plot a Farník se poblíž povaloval v trávì, pozornì si prohlížeje krásnou žlutou kvìtinku, vyrùstající mezi zelenými drny. Nimra kdysi dávno vysadil spoustu takových kvìtin mezi koøeny Stromu. Najednou Farník zdvihl hlavu: oblièej mu v slunci záøil a usmíval se.

"To je skvìlé!" øekl. "Já jsem tu vlastnì nemìl být. Dìkuji vám, že jste se za mì pøimluvil."

"To je nesmysl," øekl Nimra. "Už si nepamatuju, co jsem øíkal, ale rozhodnì toho moc nebylo."

"Ale ano, staèilo to," øekl Farník. "Dostal jste mì tam odtud o hodnì døív. Ten Druhý hlas, víte, mì sem poslal; øíkal, že jste mì chtìl vidìt. Jsem vaším dlužníkem."

"Nejste. Za to vdìèíte Druhému hlasu," øekl Nimra. "My oba jsme jeho dlužníky."

A tak žili a pracovali spoleènì, nevím už, jak dlouho. Nemá smysl zapírat, že zpoèátku se obèas neshodli, zvláštì když byli unavení. Protože zpoèátku unavení byli. Zjistili, že oba dostali láhve s tonikem. Každá láhev mìla stejnou nálepku: Pøed odpoèinkem užívejte nìkolik kapek smíchaných s vodou z Pramene.

Pramen našli uprostøed Lesa; Nimra si ho pøedstavoval jenom jednou, už kdysi dávno, ale nikdy ho nenamaloval. Teï si uvìdomil, že pramen se vlévá do jezera, které se v dálce blýskalo, a napájí všechno, co v krajinì roste. S nìkolika kapkami toniku voda získala svíravou, nahoøklou, nikoli však nepøíjemnou chu: èistila mozek. Jakmile se napili, o samotì odpoèívali; a pak znovu vstali a práce svižnì ubývalo. Tehdy si Nimra vzpomínal na krásné nové kvìtiny a rostliny a Farník vždycky pøesnì vìdìl, jak je vysazovat a kde se jim bude daøit nejlépe. Dlouho pøedtím, než jim tonika došla, pøestali je potøebovat. Farník už nekulhal.

Jak se práce chýlila ke konci, dovolovali si víc a víc èasu vìnovat procházkám, na kterých si prohlíželi stromy, kvìtiny, svìtla a stíny a køivky krajiny. Obèas si spolu zazpívali. Nimra se ale pøistihl, že zaèíná stále èastìji obracet oèi k Horám.

Pøišel èas, kdy domek v údolí, zahrada, trávník, les, jezero a celý kraj byly skoro hotové a všechno bylo tak, jak má být. Velký strom byl v plném kvìtu.

"Dnes veèer skonèíme," øekl Farník jednoho dne. "Potom pùjdeme na hodnì dlouhou vycházku."

Další den vyrazili a šli tak dlouho, až prošli všemi perspektivami k Okraji. Nebylo ho vidìt, samozøejmì. Nebyla tam žádná èára, ani plot nebo zeï; ale vìdìli, že došli k hranici této zemì. Vidìli muže, který vypadal jako pastýø; sestupoval k nim po travnatém úboèí, které vedlo vzhùru k Horám.

"Potøebujete prùvodce?" zeptal se. "Chcete jít dál?"

Na okamžik padl mezi Nimru a Farníka stín, protože Nimra vìdìl, že chce jít dál, a (v urèitém smyslu) jít musí; ale Farník jít nechtìl, nebyl ještì pøipraven.

"Musím poèkat na svou ženu," øekl Farník Nimrovi. "Byla by tu sama. Myslím, že ji sem za mnou pošlou, døív nebo pozdìji, až bude pøipravená a až budu mít pro ni všechno pøichystáno. Domek je sice hotový, my už na nìm nic nesvedeme. Ale rád bych jí ho ukázal, urèitì by ho umìla vylepšit. Udìlala by to tam útulnìjší. Doufám, že se jí tady bude líbit." Obrátil se k pastýøi. "Vy jste prùvodce?" zeptal se. "Mùžete mi øíct, jak se tady ta zemì jmenuje?"

"Copak to nevíte?" podivil se muž. "To je pøece Nimrova zemì. Je to Nimrùv obraz, aspoò jeho vìtšina; kousek z nìho je teï Farníkova zahrada."

"Nimrùv obraz!" vykøikl Farník užasle. "To jste všechno vymyslel vy, Nimro? Netušil jsem, že jste tak dobrý. Proè jste mi o tom neøekl?"

"Už dávno se vám to snažil øíct," øekl muž, "ale vy jste se nepodíval. Tehdy to byly pro vás jenom plátna a barvy, a vy jste s nimi chtìl spravit støechu. Se svou ženou jste tomu øíkali "Nimrovy nesmysly" nebo "ty mazanice"."

"Ale tehdy to takhle nevypadalo, tak skuteènì," øekl Farník.

"Ne, byl to jen odraz," øekl muž, "ale vy jste ho mohl zahlédnout, kdyby vám býval za to stál."

"Moc pøíležitostí jsem mu k tomu nedal," øekl Nimra. "Nikdy jsem se nesnažil nìco mu vysvìtlit. Øíkával jsem vám Krtek zahradní. Ale co na tom záleží? Teï jsme žili a pracovali spoleènì. Možná mohlo být všechno jinak, ale urèitì ne lepší. Já teï ale budu muset jít. Myslím, že se znovu sejdeme, urèitì toho mùžeme spolu ještì hodnì udìlat. Sbohem!" Vøele potøásl Farníkovi rukou; byla to dobrá, pevná, èestná ruka. Obrátil se a na chvíli se zahledìl zpátky. Kvìty Velkého stromu svítily jako plamen. Všichni ptáci poletovali a zpívali. Pak se usmál, kývl na Farníka a vydal se s pastýøem na cestu.

Jak šel, poznával ovce, vysoko položené pastviny, zhlížel se v nesmírném nebi a šel dál a dál k Horám, poøád výš. Už nevím, co se s ním pak stalo. Nimra ve svém døívìjším domovì vidìl kdesi daleko Hory, takže v obraze byly; ale jak to tam opravdu vypadá co leží za nimi, mùže øíct jen ten, kdo na nì vyšplhal.

"Myslím, že to byl prosáèek," øekl radní Tompkins. "Nemìl vlastnì žádnou cenu; pro Spoleènost byl úplnì bezcenný."

"Ach, to nevím," øekl Atkins, který nebyl nikým dùležitým, pouze uèitelem. "Nejsem si tak jist: záleží na tom, v èem vidíte užiteènost?"

"Nemìl žádný praktický a ekonomický užitek," øekl Tompkins. "Odvažuji se tvrdit, že z nìho mohlo být nìco užiteèného, kdybyste vy uèitelé rozumìli svému øemeslu. Jenomže tomu tak není, takže tu pak máme takovéhle zbyteèné lidi. Kdybych to tady vzal do ruky já, dal bych jemu a všem ostatním práci, pro jakou se hodí, mytí nádobí ve veøejných vývaøovnách nebo nìco podobného, a dohlédl bych, aby pracovali dobøe. Jinak bych je vyrazil. Jeho jsem mìl vyrazit už dávno."

"Vyrazit? Znamená to, že jste ho na cestu poslal pøedèasnì?"

"Ano, když už musíte používat ten bezobsažný, zastaralý výraz. Pustil jsem ho tunelem na velkou Skládku: tohle pøesnì mám na mysli."

"Takže si myslíte, že malíøství je k nièemu, nestojí za to o uchovávat, podporovat nebo je nìjak zužitkovávat?"

"Ale jistì, malování má jisté použití," øekl Tompkins. "Ale jeho malování se využít nedalo. Mladíci, kteøí se nebojí nových myšlenek a metod, mají spoustu možností. Tenhle zastaralý materiál ale ne. Snil si sám pro sebe. Nedokázal navrhnout poøádný plakát, aby si zachránil život. Poøád se patlal s tìmi svými listy a kvìtinami. Jednou jsem se ho zeptal, proè to dìlá. Øekl, že si myslí, že je to hezké. Vìøíte tomu? Øekl hezké! 'Cože, zažívací a pohlavní orgány rostlin?' øekl jsem mu na to; nic mi neodpovìdìl. Flákaè jeden."

"Tak flákaè," vzdychl Atkins."Ano, ten ubožák nikdy nic nedokonèil. Ach ano, jeho plátna se "zužitkovala", když odešel. Ale já si nejsem tak jist, Tompkinsi. Pamatujete si ten velký obraz, ten, kterým zalátali vedlejší domek po tìch vichøicích a zátopách? V poli jsem z nìho našel útržek. Byl poškozený, ale poznal jsem ho: vrchol hory a vìtvièka s listím. Poøád na nì myslím, nemùžu je pustit z hlavy."

"Z èeho?" zeptal se Tompkins.

"O kom to vy dva mluvíte?" zasáhl Perkins ve snaze zabránit hádce. Atkins trochu zrudl.

"To jméno nestojí za to, abychom je opakovali," øekl Tompkins. "Nechápu, proè se o nìm vùbec bavíme. Nebydlel tady ve mìstì."

"To ne," øekl Atkins, "ale vám se zalíbil jeho dùm. Proto jste tam chodíval, a zatímco jste pil èaj, poškleboval jste se mu. No, teï jste jeho dùm dostal, jeden máte taky tady ve mìstì, takže mu jméno upírat nemusíte. Mluvili jsme o Nimrovi, když to chcete vìdìt, Perkinsi."

"Ach, ubohý Nimra!" vzdychl Perkins. "Netušil jsem, že maloval."

A to bylo pravdìpodobnì naposledy, kdy v nìjakém rozhovoru padlo Nimrovo jméno. Pøesto Atkins chránil ten zvláštní útržek, který našel. Kus se už rozdrobil; ale jeden krásný list zùstal nedotèený. Atkins si ho zarámoval. Pozdìji ho pøenechal Mìstskému muzeu, a "List od Nimry" tam v koutku visel a nìkolikero oèí na nìm spoèinulo. Muzeum ale nakonec vyhoøelo a na list i s Nimrou celá jeho stará zemì úplnì zapomnìla.

"Skuteènì se to osvìdèuje velice dobøe," øekl Druhý hlas. "Je to jako prázdniny, osvìžení. Bájeèné pro rekonvalescenci; a nejenom pro ni; pro spoustu z nich je to nejlepší pøíprava na Hory. U nìkterých pøípadù to dìlá pøímo divy. Posílám tam poøád další a další. Jenom zøídka se musejí vracet."

"Nu, je to tak," øekl První hlas. "Myslím, že bychom mìli té zemi dát jméno. Co navrhujete?"

"Portýr už na jméno pøišel," øekl Druhý hlas. "Na nástupišti vyvolává: Nastupujte prosím do vlaku smìrem Nimrova Farnost. Už to tak dìlá delší dobu. Nimrova Farnost. Poslal jsem jim obìma zprávu, aby se o tom dozvìdìli."

"Co na to øíkali?"

"Smáli se. Smáli se - až se Hory otøásaly!"