Vancouver je jedním ze šestnácti severoamerických měst, jejichž týmy se mohou pyšnit ziskem Stanley Cupu. Vybojovali jej však pro něj ještě hokejisté klubu Vancouver Millionairs v sezóně 1914-1915, tedy ještě před vznikem NHL. Tento kdysi slavný klub nehrál nikdy v NHL. Dík hracímu systému Stanley Cupu však o tuto trofej bojoval jako vítěz Pacific Coast Hockey Association ve finále play-off v letech; 1918, 1921, 1922, 1923 a 1924. Až do roku 1970 panovala v NHL podivná anomálie, když 95 procent hráčů byli Kanaďané, ale z dvanácti zúčastněných klubů byly jen dva kanadské – Montreal a Toronto. Až v sezóně 1970/1971 se soutěž rozšířila na čtrnáct klubů a Vancouver Canucks se stali třetím kanadským mužstvem v NHL. Vstupenka do NHL ale nebyl laciná. Licence přišla Canucks na šest miliónů dolarů.

Po nepříliš úspěšných sezónách se u mužstva objevil nový kouč Phil Maloney. A světe div se. S průměrným mužstvem vyhrál v konkurenci St. Louis, Chicaga a Minnesoty divizi. Psal se rok 1975. Fantastickou sezónu měl za sebou především brankář Gary Smith, stejně jako Bob Dailey, Tracy Pratt a Dennis Kearns. Jako vítěz divize zasáhli Canucks do play-off až ve čtvrtfinále a tam podlehli vynikajícímu Montrealu 1:4 na zápasy. Stále více si v mužstvu uvědomovali, jak moc chybí Canucks výrazná hráčská individualita. V sezóně 1978-1979 se objevili hned čtyři Švédové. Nejlepším z nich byl bezesporu Thomas Gradin, pevné místo v sestavě získal Lars Lindgren, dvojice Roland Eriksson – Lars Zetterström však propadla.

Po švédské vlně se dostalo i na naše hráče. Nejprve se v dresu objevil Richard Lanz, rodák z Karlových Varů, který však za moře odešel s rodiči v osmi letech. Prvními československými reprezentanty tedy byli dva litvínovští hokejisté Ivan Hlinka a Jiří Bubla. Křest ohněm absolvovali v sezóně 1981-1982. Vancouver se dokonce dostal do finále Stanley Cupu, kde byl pro něj obhájce titulu New York Islanders příliš těžkým soupeřem. Ivan Hlinka se stal prvním československým hokejistou, který hrál ve finále nejslavnější hokejové soutěže na světě.

Zbytek osmdesátých let znamenal pro Canucks vyklizení pozic. Až příliš často se u mužstva měnili trenéři, z celé řady především severských posil uspěli snad jen Patrik Sundström a Fin Petri Skriko, v sezóně 1985-1986 nejproduktivnější hráč mužstva. Až sezóna 1990-1991 byla sezónou s přívlastkem úspěšná, Canucks se opět objevili v play-off. V té době, po návratu Jiřího Šlégra z tréninkového tábora, se do mužstva prosadili Robert Kron a Petr Nedvěd.

Fantastického úspěchu však dosáhly až v roce 1994 kdy se probojovali do finále Stanley Cupu kde sehráli naprosto vyrovnanou partii s týmem New York Rangers. Tuto sérii ztratily až po sedmi zápasovém hororu (3:4). Oporami mužstva byl kapitán Trevor Linden, brankář Kirk McLean a ruská raketa Pavel Bure jejichž neuvěřitelné výkony přivedli tento v lize průměrný celek až do finále poháru.

Tento ojedinělý úspěch nedokázal tým v následujících letech zopakovat. Zranění Pavla Bureho a nepřesvědčivé výkony klubu vedly k odchodu trenéra Pata Quinna a některých důležitých hráčských opor (kapitán T. Linden, K. McLean).

Angažování Marka Messiera před sezónou 97-98 ani příchod nového trenéra Mika Keennena očekávaný zvrat nepřinesli. Skvělá hra ruské rakety Pavla Bureho zůstala ve svém snažení příliš osamocena. Tým se již podruhé za sebou neprobojoval do Play-off.