Nový útok na nevyšší pocty podnikli "Letci" v sezóně 1979/1980 po vedením trenéra Pata Quinna. Přes Edmonton (3:0), New York Rangers (4:1) a Minnesotu (4:1) se dostali až do finále. Čtyři roky panujícího šampióna Montreal však nahradil jejich přemožitel New York Islanders.

Druhý zástupce "ocelářského srdce USA" v NHL - klub "letců" - si v ní vede podstatně úspěšněji než jejich městský předchůdce Quakers. Flyers rovněž patří do šestice přijaté v roce 1967 a hned úvodem je třeba říci, že je zatím zcela jasně nejúspěšnějším týmem z oné šestky. Manažer "Bud" Poile, který ve čtyřicátých letech stihl coby hráč v sedmi sezónách projít pěti týmy tehdejší velké šestky (kromě Montreal Canadiens), vsadil na nenápadné, o to však pracovitější hokejisty, tedy typ hráče, jakým byl sám. Při rozšiřovacím draftu si vybíral hráče mladé, a tak vlastně jediným ostřílený borcem v jeho týmu byl "železný muž" Allan Stanley. I s týmem mladíků dokázal však Poile spolu s trenérem Keithem Allenem vybojovat první příčku v divizi nově přijatých klubů a to i přestože jím v hale Spectrum spadla střecha a Flyers, museli poslední měsíc pravidelné soutěže odehrát na cizích stadiónech.

Za svůj debut se tedy jeden z protagonistů rozšíření NHL stydět nemusel. Klub imponoval především svou obrannou hrou a inkasoval třetí nejmenší počet branek v rámci celé NHL. Postarala se o to především brankářská dvojice Doug Favell a Bernie Parent, která se mohla pochlubit průměrem jen 2.41 branky na zápas. Horší to bylo s útočnou hrou. Neproduktivnější hráč Flyers Lou Angotti získal jen 49 bodů.

Jelikož se týmu v dalších letech příliš nedařilo stal se trenér K. Allen v roce 1970 generálním manažerem a jeho místo obsadil nový trenér Fred Shero. Ten přinesl obrat k lepšímu. Flyers do svého středu pozvali z Flin Flonu v Manitobě tvrdého a nesmírně odhodlaného mládence, tehdy ještě nezletilého Bobby Clarka, který se stal srdcem a duší týmu.

Po ročníku 71-72, kdy Flyers už podruhé nepostoupili do Play-off, si v roce 1973 vybojovali druhou příčku v divizi a ve Stanley Cupu po vyřazení Minnesoty postoupili do semifinále, kde však podlehli Montrealu 1:4 na zápasy. V novém ročníku už svou divizi vyhráli a jako první klub z nově přijatých dokonce získali nejcennější trofej. Postupně porazili Chicago, Atlantu a New York Rangers a ve finále je čekal soupeř z Bostonu. Rozhodujícím zvratem ve finálové sérii byla 13. minuta prodloužení druhého zápasu série, kdy B. Clarke zajistil Flyers vítězství. Philadelphia tak poprvé v historii získala Stanley Cup (4:2 na zápasy). O rok později se situace opakovala. Tentokrát jej však umocnili první příčkou v základní části NHL.

Jejich vzestup byl opravdu mohutný, ale hlavní podíl na něm měla mnohdy nevybíravá agresivita a hrubost, často přestupující rámec nejen pravidel, ale i slušného chování.

Navíc po vedením trenéra Freda Sheroa zahrálo mužstvo špičkově i v supersérii s mužstvem Sovětského svazu, jako jediný celek dokázalo porazit CSKA Moskva 4:1 a Watson, Leach, Clarke a Barber patřili k oporám Kanady při 1. ročníku Kanadského poháru 76.

Flyers si v té době vysloužili nálepku nejzáludnějšího klubu NHL, ale jak je patrno z výsledků, jejich zastrašovací taktika slavila úspěch. Jakoby se odkaz Quakers - "gaunerů" - stal hnacím motorem hry týmu. Flyers, kterým se přezdívalo "rváči z hlavní třídy" byli v té době týmem, který naháněl soupeřům strach. V mužstvu hráli Dave ("kladivo") Schultz, Bob ("ohař") Kelly a Don Saleski a ti svou tvdostí v ůtoku dávali soupeřům zabrat. Soupeři na tom nebyli o nic líp ani po přechodu do obranné třetiny Flyers, kde na ně čekal šik drsných obránců Andre ("los") Dupont, bratři Joe a Jim Watsonovi a Ed Van Impe. U letců sice najdeme mnoho jmen, která dodnes figurují mezi největšími gaunery NHL, ale i jména, která patří do kategorie hvězd.

Bobby Clarke, od roku 1973 kapitán týmu, muž malý postavou, ale velký výkonem. Své nesporné vůdčí schopnosti prokázal i tím, že po jeho boku se z průměrných hokejistů stávaly hvězdy. Sem patří třeba střelci Rick MacLeish, Bill Barber, Reggie Leach, ale i Terry Crisp, později slavný trenér. Vedle Clarka byli výjimečnými postavami týmu také gólmani - Bernie Parent a Wayne Stephenson, kteří byli zároveň nejslušnějšími hráči týmu. Bernie Parent, který byl v roce 1971 prodán do Toronta, ale za dva roky na to koupen zpět, je nositelem Conn Smythe Trophy v zápásech Play-off v letech 74 a 75.

Po dvou triumfech ve Stanley Cupu se "letci" sice stále drželi v popředí své divize i celé NHL, ale konec sedmdesátých let patřil Montreal Canadiens a především honbě za očistou ledního hokeje, takže Flyers museli ze své agresivity přece jen trochu slevit, ačkoliv stále zaujímali místo nejtrestanějšího klubu NHL. Očistná vlna připravila o kapitánské "céčko" Bobby Clarka, jehož agresivita byla až neúnosná, ale v roce 1980 slavila tato hra opět úspěch a Flyers se po pěti letech vrátili na trůn NHL a po čtyřech letech postoupili znovu do finále poháru. Po tomto triumfu se vrátil Bobby Clarke na místo kapitána týmu (po čtyřech letech). Po další sezóně však tento post vyměnil za místo generálního manažera klubu a spolu s novým trenérem Mikem Keenanem opět dovedli svůj tým k prvnímu místu v základní části NHL a poté i do finále poháru.

Ve dvou následujících sezónách 85-86 a 86-87 skončili "letci" v NHL na 2. místě, ale do finále  poháru se jim podařilo postoupit jen v roce 1987, kdy stejně jako dva roky předtím ztroskotali na Edmontonu.

Ve Philadelphii dodnes vzpomínají na tuto dhamatickou sedmi zápasovou serii s ůctou. Heroický výkon letců, které trápila řada zranění si zaslouží obdiv. Důkazem toho bylo udělení Conn Smythe Trophy, brankáři poraženého týmu Ronnu Hextalovi, jenž sváděl fantastické souboje s ůtočníky Oillers. Na ůspěších Philadelphie v 80.letech se podílely především tito hráči: Tim Kerr, Dave Poulin, Bryan Propp, Mark Howe. Dres Philadelphie byl pro Evropany dlouho jako by zakletý. První jej oblékl v roce 1981 švédský obránce Thomas Eriksson, pak Fin Sinisalo a švédský brankář Pelle Lindbergh (tragicky zahynul při automobilové nehodě), Per-Erik Eklund, Kjell Samuelsson a Miroslav Dvořák.

Účast ve finále Stanley Cupu 87 byla zatím jejich posledním velkým úspěchem a po odchodu trenéra Keenana v roce 1988 se začali propadat na dno tabulky, až v sezóně 89-90 skončili poprvé ve své historii na konci divize a po osmnácti letech se tak neprobojovali do Play-off. to nakonec "zlomilo vaz" manažeru Clarkeovi, který dostal výpověď, ale ani tato změna nepřinesla obrat k lepšímu a Flyers se ani v následujících pěti letech do bojů o Stanley Cup neprobojovali.

Manažer Clarke se do klubu v roce 1994 vrátil a díky jeho manažerským schopnostem mohla vzniknout  tzv. legie zkázy (LeClair, Lindros, Renberg), jedna z nejproduktivnějších a současně nejlépe fyzicky disponovaných ůtočných řad NHL. V roce 1997 dovedl Flyers do finále Stanley Cupu, ovšem ani hvězdy jako Lindros, LeClair, Renberg, Brin d´Amour, Coffey, Svoboda či Hextall nedokázali získat třetí pohár klubové historie a ve finále podlehli Detroitu 4:0 na zápasy. V roce 98 vypadli z poháru již v prvním kole poraženi Buffalem.