Oficiální website: http://www.canadiens.com

Nejslavnější a nejúspěšnější klub soutěže s historií plnou trofejí a zvučných jmen. Populární "Habs" byli vždy pyšní na své tradice, dodnes si připomínají jména těch, kteří pro lední hokej něco udělali a dokázali životnost této nejrychlejší kolektivní hry na světě.

Když 4. prosince 1909 J. Ambrose O'Brien tým založil a oblékl jej do tmavomodrých stejnokrojů, nemohl tušit, že jeho mužstvo dosáhne za své vynikající výsledky v hokeji světového věhlasu. O'Brien o rok později klub prodal Georgeovi Kennedymu a když v roce 1924 byla dokončena stavba haly Forum za 1.5 mil. dolarů, byli to Montreal Maroons (Montrealští otroci), nikoliv Canadiens, kteří se těšili největší oblibě montrealských hokejových fanoušků. To se změnilo v roce 1926 kdy se Canadiens v hale Forum usadili. Majitel George Kennedy byl jedním z iniciátorů změny NHA v NHL na schůzi 22. listopadu 1917, kdy také podporoval obsazení funkce předsedy organizace Frankem Calderem. Pod Kennedyho manažerským a trenérským dohledem Canadiens zvítězili v prvním ročníku NHL, ale v boji o postup do finále poháru "Habs" podlehli Torontu. Ve druhém ročníku sice ligu nevyhráli, ale v ligovém finále o postup do boje o pohár porazili vítěznou Ottawu. Chřipková epidemie a smrt montrealského Joe Halla, dvojnásobného držitele Stanley Cup z éry NHA ještě v dresu Quebec Bulldogs, však znamenala ukončení série se Seattle Metropolitans za stavu 2:2 a tak se Montreal Canadiens dočkali svého prvního Stanley Cupu v NHL až po sezóně 1923-24, když už v roce 1916 získali v NHA první pohár klubové historie. Na něm se tenkrát podílely pozdější hvězdy prvních let NHL – Newsy Lalonde a George Vezina, kteří také stáli u zisku poháru v roce 1924, kdy v týmu působily pozdější legendy Joe Malone, Spraque Cleghorn, Howie Morenz, Sylvio Mantha Aurel Joliat. Po tomto úspěchu si Canadiens sáhli na pohár opět až po šesti letech, kdy už v bráně nestál Vezina, ale další legenda George Hainsworth, který byl také hlavním strůjcem následné obhajoby Stanley Cupu v roce 1931. Dlouhých třináct let pak trvaly marné pokusy o znovuzískání trofeje, až se to v roce 1944 podařilo partě, kterou dirigoval kouč Dick Irvin a jejímiž největšími hvězdami byli vedle brankáře Billa Durnana i Toe Blake, Maurice Richard, Elmer Lach, Emille Bouchard, Glen Harmon a Buddy O´Connor. Tento tým, který v sezóně 1943/44 z padesáti zápasů prohrál pouhých pět, dokázal své vítězství v lize zopakovat i v sezóně 44/45. Jeho tři nejlepší hráči Lach, Richard a Blake obsadili první příčky v kanadském bodování a Richard dokonce vstřelil jako první hráč historie 50 ligových branek. Ve Stanley Cupu tým neuspěl, a tak si na další pohár museli příznivce Canadiens počkat do sezóny 45/46. Poté je však čekalo delší čekání, protože až v roce 1953 dotáhli montrealští své snažení do úspěšného konce. Byl to poslední Stanley Cup kouče Dicka Irvina a zároveň první pro manažera Franka Selkeho, který před sezónou 55/56 vyměnil zkušeného Irvina na postu kouče za Toe Blakea, bývalou superhvězdu Canadiens. Skvělý tým, který vybudoval právě Irvin, se pak na pět let stal "majitelem" Stanley Cupu a v letech 1956 a 1958 až 1962 slavil šest vítězství v NHL. Největšími hvězdami této éry byli takoví velikáni jako Jacques Plane, Doug Harvey, Tom Johnson, Jean Beliveau, Bernie Geoffrion, Dickie Moore, Bert Olmstead a oba bratři Richardové.

Maurice Richard je s 544. góly rekordmanem v počtu nastřílených branek za tým Canadiens. Mnohé z těchto gólů vstřelil po oslnivých výpadech z vlastní obranné třetiny. Richard byl v Montrealu zbožňovanou modlou a zdrojem pýchy francouzkých Kanaďanů.

Začátkem šedesátých let se začal tento tým rozpadat. postupně odešli jak Maurice Richard, Jacques Plante a Doug Harvey, tak i Bernie Geoffrion, Bert Olmstead či Tom Johnson. Místo nich však přišli další skvělí hráči, a ti ve druhé polovině šedesátých let, už pod vedení manažera Sama Pollocka, vybojovali v letech 1965, 1966, 1968 a 1969 další Stanley Cupy. U všech stál v brance veterán Lorne Worsley a v poli skvělí hráči – Jean Beliveau, Ted Harris, Jacques Lapperriere, Henri Richard, Jacques Lemaire, Jean-Claude Tremblay, Dick Duff, Serge Savard, Yvan Cournoyer a Mickey Redmond. Při posledním triumfu už stál na střídačce Claude Ruel, který na postu kouče nahradil Toe Blakea, ale Ruel nevydržel u týmu dlouho a při dalším montrealském triumfu v roce 1971 byl koučem týmu Al MacNeil. Sestava týmu byla téměř beze změn v porovnání se sestavou z roku 1969, a tak jedinou, o to však důležitější změnou byla ta na postu gólmana. Novým montrealským brankářem byl v tomto roce Ken Dryden, který pak stál v brance Canadiens i při všech pěti dalších pohárových úspěších let sedmdesátých. U těchto pěti triumfů byl i kouč Scotty Bowman, ale manažer Sam Pollock u posledního chyběl, byl nahrazen Irvingem Grundmanem. Ani v této éře pochopitelně nechyběly Montrealu skvělé individuality. Vedle již zmíněného Drydena se na zisku poháru v letech 1973 a 1976 až 1979 podíleli i Serge Savard, Larry Robinson, Guy Lapointe, Jacques Lemaire, Guy Lafleur, Steve Shutt, Yvan Cournoyer, Frank a Pete Mahovlichové, Bob Gainey či Rod Langway. I tento tým však stárnul a jeho éra musela zákonitě skončit.

Mužstvo, které bylo zvyklé trhat z pomyslného stromu NHL jeden Stanley Cup za druhým, mělo najednou půst. Teprve Jacques Lemaire přišel na recept, jak povstat z průměru. V době, kdy NHL vládl útočný hokej, naordinoval svým svěřencům staromódní styl, vycházející ze zajištěné obrany. Ukázalo se, že to byl geniální tah.

Lemaireův nástupce Jean Perron se stejnou taktikou dovedl v roce 1986  po éře New York Islanders a Edmonton Oilers"Kanaďany" opět na zámořský hokejový trůn. Pouze dva pamětníci - Larry Robinson a Bob Gainey - pamatovali na éru z konce sedmdesátých let, ostatní hráči, z nichž největší hvězdou byl Patrick Roy, vítěz Conn Smythe Trophy, byli zárukou úspěchů. Střelec důležitých branek Claude Lemieux švédský reprezentant Mats Näslund a nastupující generace obránců Chris Chelios a Petr Svoboda. Na další úspěch si museli Canadiens počkat až do sezóny 92-93, v níž se jim podařilo opět zvítězit ve Stanley Cupu. A opět byl největší hvězdou gólman Roy, který znovu vybojoval cenu pro nejlepšího hráče pohárových bojů.

Montreal zaznamenal rekord v počtu deseti vítězných prodloužení v jednom ročníku Play-off a ve finále porazil Los Angeles Kings 4:1 na zápasy. Oporami byli kapitán Guy Carbonneau, který byl společně s Kirkem Mullerem finálový stín Wayne Gretzkyho. Hrdinou druhého zápasu byl Eric Desjardins, jehož hatrick rozhodl utkání. Oba následující střety v Los Angeles rozhodl v prodloužení útočník John LeClair. Z vítězství poháru se tak mohl radovat veterán Denis Savard a trenér klubu Jacque Demerse.

Následující roky 90. let nepřinesly klubu výraznější úspěchy a to vedlo k neustálým změnám hráčského kádru. Z týmu, který v roce 1993 triumfoval, dnes nezůstal kámen na kameni. Odešli prakticky všechny jmenované opory. 13. března 1996 otevřely Canadiens novou halu Le Centre Molson do které byli z haly Forum převezeny všechny vzpomínky a korouhve z let slavných vítězství Stanleyova poháru samozřejmě také zarámované verše z básně Johna McRayeho In Flanders Fields (Na flanderských polích), které visí v šatně Canadiens od roku 1952: "Vám předáváme ze zemdlelých rukou pochodeň. Ať je vaše a třímejte ji vysoko". Přestěhování do nové haly završilo bouřlivý rok změn, které zahrnovaly propuštění trenéra Jacque Demerse a dlouhodobého generálního manažera Serge Savarda. K mužstvu přišly Mario Tremblay a Rejean Houle první jako trenér a druhý jako generální manažer.

Opravdovým šokem pro hlavní město hokeje byl  prodej brankáře Patricka Roye do Colorada (v sezóně 95-96). Ten byl nucen odejít po sporech s trenérem Tremblayem, bez adekvátní náhrady, kterou se nestalo ani jednoroční angažmá brankáře Andyho Mooga (sezóna 97-98). Budoucnost nestabilizovaných Canadiens spočívá na hokejkách Saku Koivua, Marka Recchiho a kapitána Vincenta Damphousse.