Davídek a Jeníček
Naše cesta ke klukům byla následující. Asi rok jsme zkoušeli otěhotnět klasickou cestou, ale bezvýsledně. V té době mi doktorka zjistila, že se mi tvoří dost malá vajíčka a tak mi předepsala Utrogestan (na vyvolání menstruace nebo na udržení těhotenství) a Clostilbegit (na tvoření vajíček). Ani poté vajíčka nevyrostla do požadované velikosti. Po této neúspěšné léčbě se doktorka rozhodla, že mě pošle na kliniku pro léčbu neplodnosti. Mohli jsme si vybrat. U nás připadala v úvahu Fakultní nemocnice v Ostravě a Olomouci, nebo soukromá klinika Fertimed také v Olomouci. Ještě před tím než jsme se rozhodli, poslala manžela na vyšetření spermatu. Po odběru jsme čekali 10 dní na výsledky a ty naštěstí vyšli v pořádku. Hranice pro neplodnost je pod 20 milionů spermií a pod 50 ti procentní pohyblivost. A potom i na základě těchto výsledků jsme šli na kliniku. Rozhodli jsme se pro Fertimed v Olomouci a udělali jsme dobře. Příjemné prostředí, doktoři i sestřičky, kteří se vždycky snažili co nejvíc pomoci. Přišli jsme tam na konci října 2003. Při příchodu jsme nevěřili kolik párů je podobně postiženo neplodností jako my a tak to bylo při každé návštěvě - vždycky plná čekárna. Kontroly jsou na objednání, takže jsme nikdy nečekali déle než 15 minut. Manžela opět čekalo vyšetření spermatu. Odběrní místnost bylo WC - ale dal se vypůjčit klidný pokoj a ten byl super. Mě doktor vyšetřil a hned při prvním prohlédnutí zjistil co se mnou je a co bude třeba. Platili jsme za návštěvu a za vyšetření spermatu a ještě za vyšetření na protilátky. Následné návštěvy každá pak po 180,- (admin. popl. 30,- a ultrazvuk 150,- pokud už jsem měla vyčerpány tři ultrazvuky za čtvrtletí zdarma, které hradí pojišťovna). Dali nám domů brožurku o asistované reprodukci a jeli jsme domů. Doma jsme si ji přečetli a koukali jsme na ni jak vrána do kosti. Nerozuměli jsme ani slovo co tam bylo napsané, samé odborné výrazy a tak jsme si říkali, to nezvládneme. Na což jsme se o to začali zajímat na internetu, ale moc toho nebylo a někoho kdo by měl nějakou zkušenost jsme taky neznali.
Léčba začala tím, že mě první měsíc (listopad 2003) doktor nechal bez prášků, aby viděl co to se mnou dělá. Na konci listopadu mě opět prohlídl a předepsal mi Clomhexal a vajíčka začala růst. V den, kdy měla vajíčka dostačující velikost, mi provedli inseminaci (prosinec 2003). To je vstříknutí hadičkou spermatu přímo do dělohy. Pro jistotu zase za dva dny znovu. A pak jsme čekali jak to dopadne. To čekání bylo nekonečné. Bylo to zrovna přes vánoční svátky, tak to ubíhalo, ale na Silvestra bylo po radosti. Dostala jsem menstruaci. Tento kolotoč jsme podstoupili znovu a zase ježdění a výsledek se nedostavil, protože se vajíčka schopná oplodnění nevytvořila. To jsem byla už na dně. Manžel je optimista a ten mě držel a tak jsme se připravovali na první pokus umělého oplodnění (IVF – březen 2004). Opět brožurky a opět jsme nevěděli a měli strach jak to dopadne. Dostala jsem hormonální sprej Synarel a ten jsem si stříkala do nosu dvakrát denně od prvního dne menstruace. Na tento sprej a injekce jsme museli žádat pojišťovnu o uhrazení. Čekali jsme na to schválení asi 14 dní. Doktor říkal, že se někdy stává, že to pojišťovna neuhradí a tak by jsme si to museli hradit sami. Sprej jsem si stříkala asi 3 týdny a pak po dvanácti dnech od začátku sprejování nastoupili hormonální injekce. Těch jsem dostala 30 a jedna stála okolo 400,-. Každý den jsem si je chodila nechat píchat do nemocnice ve stejnou dobu dvě ráno a poslední dny i večer. Po 30 ti injekcích - po 12 ti dnech jsem se dostavila na kontrolu jak vajíčka rostou. Rostla, ale nebyla ještě dost velká, tak jsem si musela přikoupit další 3 injekce. Ty už jsem platila sama - pojišťovna platí pouze 30 na jeden pokus. Vajíček se mi udělalo 22 !!! a byla jsem jak ve čtvrtém měsíci těhotenství !!! Vaječníky se mi zvětšili ze dvou cm na devět a byli tak těsně u sebe, že vypadali jako jeden velký a ani po punkci mi nesplaskli. Trvalo to ještě měsíc než se zmenšili. Po třetí injekci navíc vajíčka měla už potřebnou velikost a tak jsme přijeli do Fertimedu o den dřív, protože jsem měla strach, aby nepraskla ještě před punkcí. Druhý den jsem šla na punkci - odběr vajíček. Bylo to pod narkózou, tu jsem taky platila - 500,-. Po odběru jsme odjeli domů. Za 3 dny po punkci jsem měla přijít na embryotransfer. Den po punkci jsem dostala neskutečné bolesti - měla jsem tou punkcí rozpíchané vaječníky a to se teď projevilo. Manžel mě proto zavezl do Fertimedu ráno v úterý v pět hodin. Dali mi kapačku a jelikož u mě hrozil ze stimulace vaječníků hyperstimulační syndrom (voda v břiše následkem hormonální stimulace vaječníků prosakuje přes břišní stěnu do těla) dostala jsem aspirin a musela pít hodně vody (4 litry denně). V úterý, ale embrya ještě neměla dost buněk, tak byl transfer odložen na středu odpoledne. Proto jsme ve Fertimedu zůstali. Za ubytování jsme platili 300,-za os./den. Pokoje byli jako doma, takže žádné stresující nemocniční prostředí. Z 22 vajíček jsme nechali 16 oplodnit a 6 jsme se rozhodli darovat. Z těch 16 jsme se u 9 rozhodli pro metodu ICSI (placený nadstandardní výkon - vstříknutí jediné spermie přímo do vajíčka) a u ostatních jen pro přiložení spermie k vajíčku. Pojišťovna hradí pouze standardní IVF a to je přiložení spermie k vajíčku a transfer bez prodloužené kultivace. To je celkem 22.500,- (stav březen 2004) a nadstandard ICSI, prodloužená kultivace, asistovaný hatching atd. si pacientka hradí sama. Ale co jsou peníze, když toužíte po dětech. Každý den jsme sledovali, teda doktoři, jak se oplodněným vajíčkům daří. Zaplatili jsme si prodlouženou kultivaci - ponechání vyvíjejících se embryí déle ve zkumavce než je standardní (48 hodin). Každý den se vyvíjelo každé embryo jinak. Pro transfer připadali ty nejsilnější a to bylo jedno dvanáctibuněčné a dvě šestibuněčné. Doktor navrhl transferovat - přenášet tři embrya vzhledem k jejich velikosti a my souhlasili. Zbývající dobrá embrya jsme si nechali zmrazit. Za poplatek jsme si nechali ještě u dvou ze tří transferovaných provést asistovaný hatching kvůli lepšímu výsledku uchycení. Předpokládali jsem my i doktor, že se ujme jen jedno a to to nejsilnější. Podepsali jsme potřebné papíry, že vše podstupujeme na vlastní riziko a ve středu (31.3.) odpoledne mi provedli transfer. To bylo bezbolestné. Zase hadička do dělohy a vstříknutí embryí. Pak bez pohybu klid na lůžku až do rána. Ani na WC jsem nešla. Ve Fertimedu po embryotransferu nechávají pacientky ležet přímo na klinice do druhého dne. Druhý den nás propustili domů. Doma jsem ležela a všechno dělal manžel. Pořád jsem musela pít a jen ležet. Co by člověk pro úspěch neudělal. Každý den jsem brala Utrogestan na udržení těhotenství.
Ráno 16. den po transferu jsem nemohla vydržet a udělala jsem si těhotenský test. Byl negativní !!! Obrečela jsem to, ale stále doufala, že je ještě brzo. Byl pátek a jeli jsme do Olomouce, kde mi měli zjistit zda umělé oplodnění vyšlo. Na ultrazvuku nebylo nic vidět !!! Vzali mi ještě krev, ze které se to zjistí úplně stoprocentně, ale výsledek měl být až v pondělí na zavolání. Tak jsem se uklidnila a rozhodla se zkusit si udělat test ještě v neděli. A zase natěšená jsem si koupila další test za 90 korun, který měl být nejlepší, ale výsledek byl zase negativní !!! To už jsem se zhroutila. Byl tam jen strašně slabý náznak druhé čárky a to jsem si myslela, že to tam vidím, protože chci. Tak jsem musela čekat na pondělí jak dopadne krev. To už jsem čekala, že řeknou negativní, ale oni řekli pozitivní !!! Nemohla jsem tomu ani uvěřit a musela jsem si to nechat zopakovat a přesvědčit se podle jména a rodného čísla. A opravdu. Byla jsem šťastná !!!
Za pár dní jsme jeli do Olomouce na kontrolu. Tam zjistili, že se uchytila všechna tři embrya a to je sice pěkné, ale nežádoucí pro zdraví mé a následně dětí v případě předčasného porodu. Potom nastalo pro nás těžké rozhodování. Měli jsme se rozhodnout pro redukci ze tří na dvě. Ta se provádí 11.-12. týden těhotenství - do tohoto týdne je možné, že se některý plod - ten nejslabší přestane vyvíjet sám. To jsme doufali, že se tak stane, ale nestalo.
Mezi tím jsme hledali na internetu informace o redukcích a všechny směřovali pro. Jediní, kdo byl proti, byli silně věřící, ale ti nás nepřesvědčili o tom nechat si tři. My jsme samozřejmě chtěli tři, ale pro redukci hovořili případy, kdy se mamince narodila trojčata ve 25. týdnu a umřeli všechny a i případy kdy pak maminka nemohla mít děti po takovém porodu. Nebo se miminka narodila postižená - nedovyvinutá. Pro redukci bylo jen 5 procent neúspěchu - možnost potratu všech. Zatímco riziko postižení bylo 40 procent. Tak jsme se rozhodli horko těžko pro redukci. Ta se provádí v Praze v Pronatalu.
Tak jsme v 11. týdnu jeli (červen 2004). Museli jsme se ubytovat v Praze, bylo to na tři dny. První den konzultace, druhý redukce, a třetí kontrola provedení. Redukce - vpíchnutí látky do plůdku a tím se zastaví jeho vývoj a pak se vstřebá do těla. Při první kontrole zjistili, že třetí plůdek nemá plodovou vodu, a že redukce je nutná, protože kdyby se potratil později sám, tak by to vzalo s sebou všechny ostatní. Tak jsme byli relativně rádi, že se to tak vyvrbylo a nemusíme mít nějaké výčitky. Zákrok proběhl hladce, opět pod narkózou a kapačkou. Bylo to bezbolestné a po kontrole jsme jeli domů. Ostatní dva plůdky byli v pohodě a měli už necelých 5 cm. Dostala jsem antibiotika a několik dalších léku na zklidnění po vpichu a měla nařízen klid na lůžku. Cestou jsem klid neměla a tak pár dní po redukci jsem krvácela a tak jsem šupajdila do nemocnice. Zjistili, že je všechno v pořádku, a že to byl jen nějaký hematom a dostávala jsme kapačky s magnéziem a po 8 dnech mě pustili domů.
Za deset dní jsem zase začala slabě krvácet a tak jsem v nemocnici byla opět. Poležela jsem zase týden a pak už se krvácení neobjevilo. Kromě klasických bolestí zad a pnutí rostoucího bříška jsem žádné problémy neměla. Stále jsem ležela a snažila se být v klidu. Jinak celou tu dobu jsem byla na nemocenské. V 16. týdnu mi dělali triple test a ten byl v obvyklých mezích, ale vzhledem k redukci a k dvojčatům jsme šli ve 20. týdnu na genetické vyšetření do Fakultní nemocnice v Olomouci. Všechno proběhlo dobře a zjistili nám, že budeme mít dva chlapečky a máme i z ultrazvuku video.
Hnedka z kraje srpna mi zjistili, že se mi zkracuje děložní čípek a je třeba, abych si šla zase poležet do nemocnice. Tam jsem byla měsíc a nakonec mi udělali preventivně cerkláž - zašití děložního čípku. Po této cerkláži (září 2004) jsem asi 3 týdny špinila a všichni tvrdili, že se tělo čistí po té cerkláži. Nyní si myslím, že to byla předzvěst předčasného porodu. Sice se to pak uklidnilo, ale to už mi zbývalo jen 14 dní do porodu. Těchto 14 dnů jsem si teprve začala těhotenství užívat a měla radost ze zvětšujícího se bříška a z pohybů co jsem cítila. Bříško mi sem tam tvrdlo, ale doktoři říkali, že to tvrdnutí není….
A ejhle…1.10. okolo oběda mi tak najednou bříško ztuhlo a to se pak opakovalo až moc často. Nedalo se nic jiného dělat než volat sanitku a rovnou do porodnice. Tam mě sdělili, že jsem měla přijít dřív (dřív nebylo ani kdy, protože mi to začalo z ničeho nic tak naráz) a že už pomalu rodím. Měla jsem hrozný strach. Vždyť jsem byla teprve 28+2 tt.!!! A tak než jsem se vzpamatovala, ležela jsem zase v sanitce a už mě vezli do Fakultní nemocnice v Ostravě. U nás mi ještě stačili píchnout injekci na rychlejší dovyvinutí plic miminek a připojit kapačku s magnéskem. V Ostravě se to opakovalo a po odstranění stehu z čípku jsem sledovala hodiny, jak dlouho to ještě kluci vevnitř zvládnou. Bylo to ještě 36 hodin. Celý personál mě překvapil tím jaký měli ke mně a k manželovi přístup. Pořád příjemní a opravdu se snažili dělat vše co bylo v jejich silách. Ale předčasnému porodu i tak zkušení doktoři už nezabránili. Měla jsem stahy co 5 minut a tato doba se postupně zkracovala na 3 a v neděli 3.10.2004 (28+4 tt.) v 5.20 jsem je měla už nepřetržitě a byla jsem otevřená na 4 cm, takže mě odvezli na operační sál na císařský řez - vzhledem k poloze (hl a kp) a vícečetnému těhotenství.
Ještě jsem stihla zavolat manželovi, že už rodím a ať přijede. Po provedené epidurálce (nezabírala mi) jsem byla uspána celkově. A v 5.45 se oba kluci narodili. První Davídek (APGAR 5,8,10) a hned za ním Jeníček (APGAR 8,8,8). Vážili 1150 a 1100 gramů a měřili 37 a 36 cm. Oba odvezli na novorozeneckou JIPKU a mě taky. Manžel přijel za 38 minut (50km) a stihl mě už jen probudit z narkózy v 6.10 hodin a kluky už mohl vidět hodinu po porodu v inkubátoru. Pořídil fotky, které jsem si mohla už odpoledne prohlídnout na JIPCE. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla moje kluky. Na vlastní oči to bylo až v úterý, když mě manžel dovezl na vozíčku až k inkubátorům. Bylo to to nejhezčí, co jsme kdy viděli a zároveň i to nejmenší……
…..Byli jsme šťastní a současně měli o kluky strašný strach…. a máme pořád…….
Maminka Veronika a tatínek Jan