než si otevřete fotky od mojí paničky, rád bych se Vám představil. Mé pravé jméno je BOOKER NADINA SIS.
Narodil jsem se v Ostravě u Nadi Střálkové, která mi říkala Buči, jenže panička Jarka si to špatně přeložila a začala mi říkat Buci, a to mi zůstalo. Ne úplně, protože docela dobře slyším i na “Na”. Byl jsem jedinej kluk a protože panička kluka chtěla, neměla na výběr. Ale myslím, že jsem jí hned zaujal.
Do Prahy jsem přijel docela unavenej, proto si toho z příjezdu moc nepamatuju, ale když mi hned dali najíst, už jsem nechtěl jinam. Hned druhý den mi ukázali něco, co jsem do té doby neviděl. Dneska už vím, že to byl kocour Buk. Asi jsem se mu vůbec nelíbil, teda ze začátku. Byl to dlouho můj kamarád /sice mi rozsekl oko, ale to už je zapomenutý…/. Docela mi chybí, protože už je v kočičím ráji. Ale dobře jsme si hráli. Měli jsme svoje trasy na honění, jen na strom jsem za ním nemohl. Do dneška mi není moc jasné, jak tam lezl.
Dnes už je ze mě dospělák /teda skoro/, ale když jsem byl malej, někdy jsem paničku zlobil. Znáte to, rozkousaný boty a tak… i slepice mě zajímaly. Ale pak to docela bolelo… Zjistil jsem, že lepší si je hrát s hračkama, který jsem dostával zcela průběžně a často, protože mi nikdy moc nevydržely… asi špatný materiál nebo co…. Pořád to byla legrace, ale jak jsem trochu odrostl, musel jsem začít taky něco dělat. Vzali mě na cvičák. Skončily mi časy pohodlí a papaní a spaní a tak dokola… Musel jsem začít poslouchat. Ale když jsem za to dostal něco dobrýho, proč ne!? Teď vím, že to byly úplatky… a já jsem na to skočil. Jenže od té doby je to kolotoč - cvičák, výstavy, cvičák… Ale přiznám se, že mě to docela baví. Jen nevím, proč na mě někteří volají u výstavního kruhu “Bukr”. Já to úspěšně ignoruju. Vždyť jsem Bucek. Jen si se mnou v kruhu panička nechce hrát, tak jsem to vzdal a běhám jí u nohy, jak to chce. A to si představte, že když mě tam nějak postaví, tak nechce, abych se hejbal! Tak raději nic nedělám a čekám, co bude.
Taky mám auto. Jarka mi dělá řidiče. Prostě, jak se říká, uměl jsem se narodit. Už jsem tak narostl, že zaberu půlku kufru a zadní sedačky zároveň. Jako malej jsem byl macatej /dodneška rád jím/, ale teď už je ze mě kus psa. No, náhodou mám přes hrudník 95 cenťáků a vážím 44 kilo. Asi proto nespím s paničkou v posteli,ale mám svou boudu. Já bych jí nevyměnil. Ani paničku, ani boudu.
Taky jezdím každý rok na dovolenou. Loni jsem byl s klukama od hovawartů na Moravě. Do té doby jsem byl přesvědčen o tom, že nikdo není větší než já. Omyl. A letos mě vzali ke koním. Panička jezdila na koni a já jsem podnikal s jejím přítelem výlety do okolí. To se mi líbilo. Dělal jsem si, co jsem chtěl. Jednou jsme to přehnali a vrátili se až pozdě večer. Spal jsem jak zabitej a druhý den mi vyndávali ze srsti všechno, co jsem pracně nasbíral. A že toho bylo! Nejvíc mě zaujala tráva s takovýma zelenýma kuličkama. Chtěl jsem jít druhý den znovu, ale už jsme to měli s Michalem zakázaný. Došel sprej na rozčesávání. Jakoby mi to vadilo!
Taky už jsem se párkrát popral. Docela se mi to líbilo. Jen na to máme s Jarkou rozdílný názory.
Jdu něco podnikat.Zatím jsem v očekávání výsledku z RTG. Zatím se mějte a až bude něco nového, dám vědět.
Ahoj!
Bucek
P.S.
Popral jsem se znovu... Mám zlehka prokousnutou nohu, panička řvala a já chtěl znovu. Ti ovčáci nás chlupatý prostě nemaj rádi... A ještě něco, včera Jarka jásala jak blázen. A víte proč? RTG DKK mi vyšel neg. - 0/0!
Tady Vám chci ukázat sebe se svou hračkou, byla to plyšová gorila, ale moc dlouho mi nevydržela...buco